Vkládám zde pouze myšlenkovou glosu, pomocí níž jsem si chtěl alespoň prozatím vyřídit účty s lidsky bezvýhradnou vírou v rozumovost a její automatickou spolehlivost.

Když mluvíme o člověku a zmíníme definici, že člověk je rozumový tvor, nemusíme se mýlit. Když už ne vždy rozumový tvor, tak přesněji tvor schopný užívaní rozumu, neboli tvor schopný (reflexivního) myšlení. Avšak dnešní doba nám ukazuje, že pro onen rozum není vlastní (není imanentní) charakter pozitiva, prospěšnosti. Kulturně-historický náhled nás nutí neustále zdůrazňovat proklamace a přesvědčení myslitelů předešlých dob o důležitosti a významu rozumu pro lidstvo. Není třeba zpochybňovat význam a roli rozumu v případě technologické pokroku, přírodovědného výzkumu či společenského studia, avšak i přes zdánlivost těchto “úspěchů” jsem svědkem stále horšího, nevratnějšího a primitivnějšího způsobu, jak sebe (lidstvo samotné) umí likvidovat. A tyto úspěchy pokroku často slouží imbecilnějšímu využití, než jsme někdy schopni domyslet. Chtělo by se říci, že jednáme absolutně iracionálně – použijeme-li termín dané oblasti, krátkozrace a bez rozvahy. Příroda neobsahuje rozum, alespoň ne nástroj myšlení se schématem fungování, který známe od sebe, a přesto vše funguje z hlediska sounáležitosti dějů harmonicky, s přirozenou, zákonitou nepochybností svého pohybu. Proto můžeme sice stále tvrdit, že člověk je tvor rozumový, jelikož rozum není to, co táhne přírodu kupředu, ale stejně tak musíme přijmout fakt, že rozum pozbývá jakékoli nadřazené pozitivní hodnoty, které by převyšovaly rozumové výsledky, jež by vedly k negativním důsledkům. Vzhedem k tomu, že současné zásahy jsou velice promyšlené, matematizované (ekonomika, výpočetní technika vojenského světa,…) a účelově nastavené, není možné mluvit o tom, že negativní přístupy či chování vychází z oblasti lidského iracionálna – pudovosti či instinktivnosti. Je nasnadě stále mluvit o rozumovém jednání.

Předkládám prozatimní řešení problému logicky nepřijatelných, dílčích prvků jazykové gramatiky. Jedná se o kategorii čísla – jednotného a množného čísla – a kategorii osob. Je vskutku matoucí a nepřirozené mluvit o první, druhé či třetí OSOBĚ v množném čísle. Proto je třeba tento anachronismus vyřešit odstraněním kategorie jednotného a množné čísla a aplikovat rozlišení množství přímo do kategorií OSOB. Mělo by se tedy jednat o první, druhé a třetí OSOBY v případě dřívějšího množného čísla a o první, druhou a třetí OSOBU v případě dřívějšího jednotného čísla. Další anachronismus však vyvstává z dělení osob při označování za první, druhou či třetí. Tato souvislá řada nevysvětluje povahu věci a vytváří fiktivní obraz o souslednosti. Proto navrhuji řešení logičtějším označením a nahrazením řadových číslovek termíny – přilehlá, protilehlá a odlehlá osoba či osoby. Na závěr je třeba nově pojmenovat modifikovanou kategorii, tu nazveme kategorií vztažnosti.

Jakékoli další návrhy, postřehy či rady jsou při naší snaze o nápravu myšlenkových konstruktů kolem nás vítány.

Ředitel ÚKFP, Tomáš Pěšina, byl dnes večer nalezen uplacený v popelnici před vlastním domem. Reportérovi Tuflé to dnes ráno potvrdila mluvčí policie Astra Sedmikrásková. Čtěte dál!

Ředitel úřadu, který vznikl za velice bouřlivých okolností zhruba před rokem, byl podezřelý z braní úplatku již delší dobu, avšak do dnešního dne se žádné podezření nedařilo potvrdit. Pěšina měl údajně v listopadu podlehnout nátlaku polského lobbisty Fracka Zbiry a přijmout od něj úplatek v blíže nestanovené výši. Sám Fracek Zbira se nám k případu vyjádřil takto: “Já přišla do velká kancelářž (sic!), kte(sic!) ja(sic!) uvitělo(sic!) Pěšina a na Pěšina upadla velký peníz z mojí kapsa. Já to nezbalila, ale rozbalila a Pěšina zmizela a rozdělala korupcija(sic!) v naša(sic!) zema(sic!).”

Zpráva vyvolala velký politický ohlas zejména u opozičních poslanců. Například členové předsednictva České strany sociologicky demagogické vyzvali premiéra k rezignaci. Vedení Občanské demagogické strany však za svým člověkem stojí a označilo opoziční útoky za předvolební rétoriky. To platilo do doby, než těsně před polednem vyšel v italském tisku článek obsahující fotky expremiéra na nudistické pláži – úplně oblečeného. Opozice označila fotografie oblečeného premiéra za hrubé nerespektování názorů nudistů a vyzvala expremiéra k rezignaci. Expremiér nejprve reagoval prostřednictvím tiskového mluvčího agenta poradce svého maséra v tom smyslu, že se nejspíše jedná o fotomontáž, neboť on by na nudistické pláži oblečený nikdy nechodil.

Později se prostřednictvím SMS přiznal redakci Stoplé fronty, že na fotografiích je skutečně on. Celý příběh oblečeného expremiéra nejspíše převede do knižní podoby populární český spisovatel Michal Tiepegh a kniha bude následně zfilmována ve Venezuele. K nám se dostane na jaře společně s nekvalitním dabingem a podivnými televizními upoutávkami. Na názor literárních kritiků, že je to skvělý nápad, Tiepegh reagoval, že kritiky vůbec nečte, neboť jsou to naprostí tupci, kteří píší opak toho, co je pravda. Tímto si Tiepegh zajistil místo na kandidátce strany Zdravého ega, vytvořené kontroverzním internetovým humoristou Vladkem Huhlánem.

Opozice by ráda vyzvala jak Tiepegha, tak Huhlána k rezignaci, ale bohužel se jim zasekl Beneš 2.0 – program pro automatické vytváření výzev k rezignaci vyvíjený společností Rathsoft, který je, bohužel, zatím dostupný jen v alfaverzi. Všechny výše zmíněné tedy opozice vyzve k rezignaci až po aplikaci nejnovějšího service packu.

Jak je vidět, případ uplaceného šéfa úřadu získává zcela nový rozměr.

Sliboval jsem více Geneta, tady je náš Genet – filmový, nesmlouvavý a provokativní.

Un Chant d\’Amour

Narazil jsem na zajímavý a z hlediska ekologické osvěty podnětný článek, jenž vystihuje důsledky lidského hospodaření a aktivního přístupu ke krajině. Není od věci, dříve než si daný článek přečtete, se zmínit o faktu, že již od nepaměti je nám například známo, že v době helénské byl pro stavební materiály řecké společnosti většinově vytěžen les v soudobé Makedonii a tento zásah do krajiny způsobil nejen přeměnu půdní kvality a charakteru, ale taktéž i změnu klimatu. Právě tento příklad nám lehce okrývá fakt, který byl doposud lehce přehlížen. Více v článku.

Dnes jsem započal kroky, které by v konečné fázi měly vést k registraci vlastní domény. Nechci nic zakřiknout, proto jen komentuji, že byste měli mít na konci možnost se dostat na Tuflé přes vlastní www adresu (bez wordpress.com). Inu, uvidíme :-)

Chtěl bych touto cestou poděkovat Ředitelství silnic a dálnic a magistrátu města Brna.Vážené Ředitelství silnic a dálnic, vážený magistráte města Brna,

děkuji Vám touto cestou, že jste se ve své nevýslovné moudrosti rozhodli opravovat všechny (nebo alespoň drtivou většinu) výjezdových a příjezdových cest do města Brna.

Děkuji Vám, že jste ve své nevýslovné moudrosti začali dělat všechny tyto opravy najednou, což výrazně přispělo k plynulosti provozu. Provoz nikdy nemůže být plynulejší, než když plynule stojí.

Děkuji Vám, že jste ve své nevýslovné morálnosti dokázali nezmanipulovanými výběrovými řízeními vybrat firmy, které dokáží na každý z důležitých projektů vyčlenit až čtyři(!) celé pracovníky, kteří dokáží pracovat až dvě hodiny denně po dobu nezbytně nutnou k dokončení těchto prací. Nechápu, jak Vás někdo může kritizovat za to, že by se celá oprava dala údajně stihnout v třetinovém čase. Lidé, kteří tohle na Vaši adresu tak ošklivě říkají, si očividně nikdy nezkusili, jak je těžké opravit sto metrů silnice ve čtyřech lidech.

Ještě, že Vás máme! Ještě, že se dokáže objevit někdo, kdo své silnice opravuje hezky pomalu a nespěchá. Ještě, že se najde někdo jako Vy, kdo se nebojí říct svým dodavatelům: “Netýrejte své dělníky nadbytkem práce!”

Děkujeme Vám za to, že prostě jste. Bez Vašich chytrých hlav by byl průjezd Brnem zajisté mnohem složitější!

Hezký (celý) den strávený na silnicích (v koloně) Vám přeje brif!

Jistě znáte nekončící reklamní kampaň jedné – opět raději nejmenované – potravinářské firmy specializující se na mléčné produkty na bázi měkčené gumopryže. Podívejme se nyní na tři hlouposti, kterých se marketingové oddělení této společnosti opakovaně dopouští:

1. “EL”

Zajímá-li Vás, co to “EL” vlastně znamená, vězte, že nejde o španělský větný člen, ale o Lactobacilla (celým názvem Lactobacillus casei, což doslova znamená sýrový mléčný bacil). Marketingové oddělení zřejmě dospělo k názoru, že bacil(lus) by mohl u publika vyvolat nechtěnou asociaci (s večerníčkem Mach a Šebestová) a odrazovat od nákupu. V zásadě je tedy marketingový název nesmysl, protože v překladu znamená “m. b. sýrový kmenu imunitass“.

Je to drobnost, já vím. Uvádím ji proto, že obava o poptávku po tomto produktu se odráží jen a pouze u cenzury rodového latinského jména hlavní složky výrobku. V ostatních bodech je poptávka až na posledním místě. Posuďte sami…

2. Nevíme, kdy přestat.

Pamatuji si, že již moje babička se koukala na nekončící sled reklam na blahodárný nápoj s živými kulturami a že jej náležitě komentovala slovy: “To víš, co se neprodává, na to musí být reklamy…” Problém je, že babička zemřela v roce 1999 a od té doby se toho mnoho nezměnilo. Každý den se již deset let dozvídám, jak je skvělé si každý den nalít do hlavy roztok s namnoženými střevními bakteriemi.

Já vím, že tyto jsou součástí naší střevní mikroflóry, ale také vím, že tam žijí samy od sebe již miliony let a nikdo je prvnímu hominidovi do krku nelil z plastového kelímku (pardon, pane Dänikene).

3. Promarněné příležitosti.

Vzhledem k výše uvedenému mě udivuje, že páni marketingomágové dosud neobjevili situace, ve kterých je pití tohoto lektvaru skutečně prospěšné. Například po léčení antibiotiky, která zabijí všechny bakterie v našem těle – včetně těch prospěšných. Nebo po flámu, kdy bakterie naopak vybije alkohol. V obou situacích vede absence těchto bakterií v zažívacím traktu k potížím, které mohou vyvolávat hypovitaminózy, malnutrici, průjem či naopak zácpu.

Závěr:

Místo toho, aby společnost tento produkt propagovala jako účinný lék (kterým on skutečně je), snaží se nám nabulíkovat, že jej musíme kupovat každý den v roce a že zvyšuje naši obranyschopnost sám od sebe. Avšak ten, kdo má střevní mikroflóru v pořádku, nezaznamená žádnou změnu, ať už to pije nebo nepije. Není divu, že se potom většina zákazníků domnívá, že je přípravek neúčinný, nekupuje ho (a oni na něj FURT dávají přihlouplé reklamy).

ANEB

Když berete lék proti alergiím, musíte mít alergii, abyste věděli, že lék funguje. A nutit lék proti alergiím lidem, kteří nemají alergii, je prostě blbost.

Aneb jak hejtmanoposlanec Rath uhodil hřebíček na hlavičku, aniž by to sám zamýšlel.

Zajisté si pamatujete na aférku jistého předběžného opatření, které (dočasně) znemožnilo středočeskému kraji obcházet zákon o regulačních poplatcích v lékárnách a nemocnicích. Hejtman tohoto kraje reagoval v nepochybně ješitné a odvetné pohnutce zveřejněním jména a pracoviště soudkyně, která zákaz vydala. Prý se na ni mají lidé obrátit s případnými dotazy a žádostmi o vysvětlení.

Předem bych rád konstatoval, že osobně tento krok považuji za jasný nátlak a útok na nezávislost soudu. Snad ne ani formou, jako spíše pohnutkou, která má opravdu blíže politice nežli běžnému chování.

Panu hejtmanovi se ovšem nechtěně podařilo šlápnout na kuří oko současné české justice. Totiž na ignoranci dalekosáhlosti některých rozhodnutí na občany. Souhlasím se soudkyní v tom, že obcházení zákona je nepřípustné. A zvláště tehdy, má-li člověk zákon obcházející zároveň zákonodárnou funkci. Co však nedokáži pochopit, je, že o vydání tohoto předběžného opatření se občané dozvěděli ex post poté, co nabylo platnosti. U českých státních orgánu prostě platí, že pokud k něčemu nemají povinnost… Tak aby je člověk k činu dokopal okovanou botou! A zde je problém.

Já vím, že soud nemá povinnost se k procesům vyjadřovat veřejně. Já vím, že se snaží věci zbytečně nemedializovat. Ale, kurník, výše popsaný problém se má řešit veřejně. Co “má”, on se přímo musí řešit veřejně. Když soud zasahuje do veřejného života, mělo by být samozřejmostí, že své výroky dokáže bez problémů veřejnosti vysvětlit. Pokud tak nečiní a chová se jako typický český úředník, dobrovolně se vystavuje pomluvám o justiční mafii. Soudy by si měly uvědomit, že nejsou pouhé úřední orgány, ale že v případě problému mají de facto vždy rozhodující slovo. S touto mocí přichází i odpovědnost. Právo je vědou argumentační. Není rozhodující, kdo má skutečnou pravdu, ale kdo má pro svoji pravdu lepší argumenty (a to samozřejmě neplatí jen pro strany sporu, ale zároveň také pro soudce vynášející rozsudek). Veřejnost právním argumentům většinou nerozumí a proto by jim soudy (resp. alespoň jejich tisková oddělení) měly tyto argumenty přeložit a vysvětlit.

Kdyby se paní soudkyně (či jen soud) k vydání předběžka vyjádřila v televizi a upozornila na protiprávní jednání středočeského kraje, nebo dokonce vysvětlila občanům princip fungování právního státu, uštědřila by panu hejtmanoposlanci velmi tvrdou ránu, na kterou by jen těžko hledal ústavně konformní protiargumenty. Takto z boje vyšel Rath jako vítěz srdcí občanů, když se postavil proti “zlé” samosoudkyni (která rozhodla tak, jak prostě rozhodnout musela). On je nakonec ten mravní Jasoň a ona Drsoň nerozumějící hlasu lidu. Inu, promarněná příležitost.

Ale abych nevypadal, že jenom kritizuji, uvedu jeden případ, kdy soud konal nad rámec svých povinností a vyšel jako morální autorita. Oním případem je případ Dělnické strany, přesněji návrhu na její zrušení, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud (dále NSS). Abychom pochopili podstatu případu, koukněme se na pravděpodobný sled událostí:

Vláda ČR se dostala do situace, kdy musela nějak zareagovat na nátlak veřejnosti a známých osobností. Trnem v patě byla Dělnická strana se svými značně morálně závadnými “nápady”. Tuto situaci se vláda rozhodla řešit tak, že bude aktivitu alespoň předstírat. Zadala úkol vyplodit hadr, který se hodí do schránky NSS. Tento hadr byl natolik “kvalitní”, že byste na základě podobné argumentace neodsoudili ani Usámu bin Ládina a to ani přímo u tribunálu v místě památníku WTC v NYC. Ono to přece nějak dopadne!

Teoreticky vláda nemohla prohrát: buď NSS ustoupí veřejnému tlaku a stranu rozpustí – a oni budou borci, co dokázali zlikvidovat DS – nebo neustoupí a návrh zamítne – a potom budou oni ti, co se snažili DS zrušit a “zlí” soudci jim to pokazili. Jenže při tom počítali s obvyklým scénářem, totiž že bude vynesen typicky nijaký rozsudek typu “návrh se zamítá, protože jsme jej neshledali oprávněným”.

JENŽE! NSS se postavil k problému jako chytrá horákyně a velmi dobře využil mediálního zájmu. Návrh zamítl a – což je důležité – oznámil zemi, že neměl jinou možnost, protože návrh byl lajdácky zpracovaný. Navíc zdůraznil, že se několikrát marně snažil na nedostatky upozornit.

V tomto případě vyšel z ošemetné situace NSS jako právně a morálně nezávadná instituce, která měří všem stejně a respektuje zákony. Naproti tomu Vláda vyšla z boje jako lajdácký úřednický šiml (kterým ona samozřejmě je). Dokazuje to i fakt, že u NSS se dveře díky novinářům netrhly, zatímco mluvčí (mluvkové?) z vlády a ministerstev se omezovali na krátkou frázi o tom, že jim ještě nebyl nález soudu doručen.

Pointa celého tohoto příspěvku je jednoduchá: pánové soudci a soudkyně, vezměte si příklad z Nejvyššího správního soudu a pamatujte, že politikům je nějaké právo ukradené. Jde jim o voliče. Tudíž pokud chcete s politiky bojovat v zájmu práva, bojujte s nimi také na poli veřejného mínění.

Více uvnitř…

nakladatelství Academia, edice Europa, pár nápaditých obálek, které jsem jednou oceňoval – i když postupem času se i já dostávám do fáze manýristické obliby něčeho takového

„ ,Zajisté, pánové a dámy,’ vmísil se nyní do rozhovoru, ,dožijete se jí, té vaší velké, nádherné revoluce, ale nepřežijete ji. Většina z vás v ní zahyne, a to strašlivým způsobem’“ 

oblíbená kniha

Jean Genet byl zvláštním mužem, Sartre v něm viděl pravého existenciálního hrdinu. Jednoho dne se díky lidem jako byl S. či Cocteau proslavil, ale ona přílišná pozornost ho stejně tak prudce zbavila životní inspirace. “Udělal jste ze mě sochu,” píše S.ovi.

Včera jsem se potloukal po antikvariátu, narazil jsem na dílo od Gabriela Marcela a poté na Pohřební obřad od Geneta. V každém jsem si chvíli četl, Marcel brojil proti Sartrově “karikatuře esencialismu” a Genet popisoval homosexuální vztah hlavní postavy s nacistickým vojákem. Marcelovi jsem musel dát za nepravdu, chvíli jsem váhal, zda bych mu hypoteticky nedoporučil blízké setkání s Genetem (o kterém jsem tady kdysi chtěl napsat pár poznámek, takový ten obyčejný fragment, možná se k tomu jednou vrátím). Sartre byl možná stejný provokatér jako Genet, ale v jeho případě spíše na poli filosofickém, jeho filosofický počin zbavení všech hodnot apriornosti mu umožnil říci, že Genetova homosexualita je “aktem svobodné volby”. To musel Marcel pěnit, křesťanský existencionalista, který byl filosoficky přesvědčován o bezvýznamnosti Platónova učení na poli existenciálním právě na příkladu homosexuality.

No nic, Pohřební obřad doporučuji pouze čtenářům otrlým na blasfémie vůči všemu (většině toho), co chtějí mít rádi.

existencionální hrdina

Promiňte, že komentuji aktuální téma, což se na Tuflé moc často něděje, ale  mám k tomu svůj důvod.

Mediální humbuk kolem vypáleného Vítkovského rodinného domku a tragédie jedné rodiny mě donutily konat.

Mám sto chutí dát všem těm slávochtivým reportérkům z televize jednu přes hubu a druhou na solar. Zřejmě si vůbec neuvědomují, jak obrovskou bublinu nafukují. Bublinu, která by při svém splasknutí mohla zasáhnout mnohé nevinné.

Vše začíná ohavným českotelevizním zvykem komentovat vyšetřované trestné činy tak, jako by byly vyšetřené. Dnes “všichni vědí,” že “to” “udělali” “ti rasisti”. Nechci předjímat, ale mám obrovský strach z toho, že se po všem tom mediálním humbuku přijde na to, že si někdo vyřizoval účty a o rasismus nešlo. Jestli se tak totiž stane, dokáži si představit ty tučné titulky… neonacistických plátků.

Pánové reportéři, zapište si laskavě za uši, že čin ve stadiu vyšetřování nelze prezentovat jako čin vyšetřený. V lepším případě hrozí, že se sebe uděláte blbce, v horším, jako je tento, že ublížíte lidem nevinným a těm, kteří si už vytrpěli sami dost. Nechte Vítkovskou rodinu na pokoji a informujte jen o nových skutečnostech ve vyšetřování.

A ještě jeden dodatek k mediálnímu obrazu “problematikých menšin” v českých médiích: rostu vztekem kdykoliv vidím, jak je do nějakého filmu nebo seriálu “natvrdo” napěchována postava Vietnamce či Roma, která se do děje nehodí a působí krajně školsky-didaktivním způsobem. Divím se, že po čtyřiceti letech totality “ti chytří” z televize ještě nepoznali, že když do série nacpou malého ubohého chlapce z chudé vykořisťované dělnické rodiny, tak lidé komunisty milovat nezačnou.

Začněte se konečně věnovat tématům, která jsou skutečná a pochopitelná i pro ostatní: osudy Romských rodin, které se snaží zapadnout do kultury naší a přitom se odcizili vlastní kultuře, aniž bychom je my přestali diskriminovat jen pro jejich barvu kůže. Osudy Romů, kteří se snaží chovat “slušně,” podle pravidel a ostatní (včetně jejich komunity) se k nim stejně chovají jak k dobytku. To jsou příběhy na Oscara, příběhy, které dokáží oslovit. Nacpat Roma či Vietnamce před kameru není kumšt. Kumšt je jejich příběhy podat realisticky a především pochopitelně.

A to VY, PÁNOVÉ Z TELEVIZÍ, neumíte.

O tom, co “příjemného a slastného” přinášejí obchodní střediska, nám mohou povědět jejich spokojení navštěvnící, málokdo z nich však ví, co všechno za bohulibou stavbou jedno centra – hned naproti druhého – stojí, tedy spíše padá, zaniká, či se kácí. Více uvnitř článku. 

Moderní a novodobé prodejny obchodních řetězců jsou buď umisťovány na nevyužité zastavěné plochy v blízkosti obytných zón, nebo jsou budovány v periferních, okrajových částích měst či městských čtvrtí. Základním předpokladem každého potenciálně vhodného místa pro developerské vyhledávače pozemků na stavbu obchodních řetězců, je přístupnost a zapojitelnost na zpravidla významný silniční tah. Automobilová dostupnost a snadná mobilita je obecným požadavkem každé velkoprodejny. Horší dostupnost nutí valnou řadu zákazníků využívat automobily při cestě za nákupem. Nepočítaje, že veškeré zboží prodávané v obchodních řetězcích je nakupováno ve velkém množství a přivážené v kamionech, které musí urazit jistou dálku. „Tyto obchody jsou jednoznačně orientovány na nakupující, kteří přijedou autem, to má hrubé důsledky pro organici i financování dopravy. Město se rozděluje do monofunkčních zón určených pouze nakupování, bydlení či práci, mezi kterými lidé přejíždějí. To si žádá logicky dopady na životní prostředí,“ tvrdí bývalý hlavní architekt města Brna Jaroslav Josífek. 

Automobilem kamkoliv 

Nejviditelnějším a těžko řešitelným problémem související s každou novou stavbou, každou novou budovou, nákupním centrem obchodního řetězce je nadměrné dopravní zatížení města, což vede k trvalému poškozování infrastruktury dané městské části. Otevřením nákupních center na okraji města došlo k nárůstu intenzity dopravy na přilehlých komunikacích o více než 40%. – uvádí výzkum, který si nechal v roce 2000 zpracovat Magistrát města Brna. Vzhledem k tomu, že praktická realizace řešení je placena z veřejných zdrojů a ty platí daňoví poplatníci, jedná se až o výsměšnou a absurdní situaci, ve které ještě obyvatelé přispívají na chod již tak hrabivých a bezohledných obchodních řetězců.

Znečištění

Především však dopravní zátěž vede k těžkému zamoření ovzduší měst. Vznikají konstantní znečištěné zóny plné automobilových zplodin, které devastují a ničí okolní životní prostředí. Produkují čí zapříčiňují tvorbu toxického mikroskopického prachu, kumulaci smogu obsahujícího nezdravé emise, jedovaté výfukové plyny a jiné nebezpečné látky, nemluvě o automobilovém hluku. To vše postupně překračuje povolené limity, hygienické normy a předpisy. Tyto komplikace a jevy zdraví škodlivé a narušující životní prostředí nejsou při investicích do stavby vůbec brány v potaz či aspoň minimálně zohledněny. Snesitelností vůči zdraví občanů se nikdo při expanzi překotného růstu velkých obchodních řetězců nezabývá. Změny a dopady na životní prostředí jsou pozvolné a v počáteční fázi nepatrné, avšak o to hůře pozdější fázi odstranitelné či redukovatelné. Konkrétní důsledky padající na člověka můžou mít projev růstu respiračních onemocnění (astma), vznik alergií či trvalé poškození životně důležitých orgánů díky toxickým látkám v ovzduší.

Znehodnocování krajiny a likvidace biotopů

Dalším problémem je zabírání ploch přírodně velice hodnotných a nezbytných pro přírodní ekosystém, životní prostředí či zemědělsky využitelných pro budoucí prostory určené stavbě rozsáhlých objektů řetězce. Jedná se zpravidla o údolní nivy řek, pole a louky v blízkosti města či v periferiích. Uzemní plán sice přisuzuje urbanizační význam a využití blízkým oblastem, avšak jak již bylo řečeno v podkapitole Slabý právní systém, je dnes díky své pružnosti často modifikován a územní řízení porušováno individuálními cíli a lobbyistickým záměry. Vznikají již tradiční úskalí nových staveb. Zahraniční obchodní řetězce totiž zneužívají možnosti stavět levně a bez hlubších střetů zájmu. Levně zde znamená bez ohledu na okolní prostředí. S růstem obchodních řetězců kolem měst se tak vzdaluje krajina krátkodobé rekreace, snižuje estetická hodnota příměstské krajiny a znemožňuje volný pohyb živočichů v krajině. Obchodní zóny jsou často násilně rozplánovány i a na místech vzácného biotopu a ohrožené (často chráněné) fauny a flóry. 

Viníci při-činu

Největší dozvuk měla několikanásobná kauza kolem diskontního řetězce Lidl. Lidl spadající pod nadnárodní korporaci Schwarz během tří let (2001 – 2004), ve kterých vstoupil na náš trh se stal hlavní protagonistou krutých a drastických činů nelegálního, anonymního kácení desítek stromořadí vzácných či dlouhověce dochovaných stromů, které bránily ve výstavbě prodejen na pozemcích odkoupených právě Lidlem. Samozřejmě, že strategie ze strany společnosti byla maximálně promyšlená a právnicky natolik nedotknutelná, že dodnes nepadlo žádné soudní rozhodnutí či souhrnná sankce. V řadě měst se opakoval stejný scénář, kdy v noci či přes den přijela dodávka lidí s motorovou pilou, stromy ihned pokáceli a nezištně ujeli. V případech, kde už byli radní obezřetní a veškeré práce na stavbě sledovali, došlo k pokácení až v době fungování obchodu, kdy kontrola samozřejmě ustala. Dokonce mnohokrát byly stromy pokáceny přímo před reklamními poutači samotného diskontu. V jednom případě snímala celou oblast kamera, která však z nepochopitelných důvodů v inkriminovanou dobu točila něco naprosto jiného než obvykle točí. Ačkoliv během všech procesů Lidl obvinění popíral a vždy se distancoval od právní zodpovědnosti, tak je nanejvýš průkazné z rozličných důkazů, že za tím řetězec opravdu stál, ať přímo či nepřímo. Jelikož však nespokojení obyvatelé zažehli bojkot prodejen, Lidl ustoupil a udělal z jejich strany „velkorysé gesto“, když nechal vysadit po domluvě nové stovky stromů. To však nic nemění na hrozivě se tyčících faktech, k jakému chování se můžou řetězce schýlit.

Glosa – Zamýšlím se nad lidskou názorovou mobilizací, chutí a skutečným přáním něco měnit. Zatímco v Myanmaru se náznak demonstrace třeba proti věznění rovná dlouhá léta vězení, spravedlivá a jednotná legislativa se rovná zbožnému přání, u nás žádná junta, žádná persekuce, a přitom žádné náznaky nelibosti. Nepostřehl jsem žádné demonstrace vůči nabourání ústavních pilířů moci, když se odhalilo, že Nejvyšší státní zástupkyně a jí podobní – jurisdikce a vládá – výkonná moc se jaksi přátelsky sloučily. Vůbec ta naše ústava se bere jako pytel ke šťouchancům. Někdy se za ní někteří rádi schovávají, jindy v jejím rozporu se s ní soudí. Vycházejí zákony, které tak nějak nejsou v souladu s ústavou. Vznikají přeběhlické “černé” strany, které neodrážejí legitimní vůli voličů. Lidé si tedy mohou v té své nepřímé demokracii volit jak chtějí, ale záleží na vůli někoho, kdo má funci zastupovací podle hloubky kapsy. Že by tedy nelegitimní, tudíž neústavní výkonná moc? Nikoho to nezajímá. Nikdo se nebouří, v médií se rádo relativizuje, rádo se nemluví o chybách, o těch se pouze domácky šušká. Je o tu ústavu ještě zájem?

Nejsou všude? Řekl bych, že ano. Chráněné území, nabídková předimenzovanost či pamatkové území – to pro státní zaměstnance nic neznamená, hlavně vydělat v éře pěstování konzumu a jít přes cokoli.

Vzhledem k tomu, že víceméně pravidelně sleduji situaci týkající se českých poměrů na poli obchodních řetězců, dovolím si zde vložit mírnou studii situace, která u nás ve vztahu k těmto centrům “zlatého telete” panuje.

Česká města stále podceňují sílu a dopady obchodních řetězců, nedomýšlejí chybné kroky, kterých se dopouští svojí lehkomyslnou a povolnou politikou. Vedení českých měst vychází zpravidla obchodním řetězcům vstříc za jakoukoliv cenu. Více v článku…

 …Žádné odborné studie či analýzy územního plánu nejsou zpracovávány, ba ani vyžadovány zastupitelstvem či vedením našich měst a obcí. Jedná se totiž o zátěžové studie do nichž je třeba vložit nějakou investici (avšak zpětně velice prospěšnou). Územní plány jsou lokálními politiky neustále porušovány a přepisovány ve prospěch řetězců. Poté je nadmíru těžké postavit se s reálnou úspěšností proti takovým rozhodnutím. Otázky typu – kolik, jaké a kde jsou potřeba velkoprodejny – se v naší zemi vesměs neberou v potaz. Začíná se u nás projevovat proces, jejž mnozí odborníci označují jako “amerikanizaci“ českých měst, právě nezastavitelným budováním dalších obchodů dochází k prodlužování periferních částí našich měst na úkor krajiny, jež se ovšem rozlehlostí na rozdíl od americké krajiny značně liší. Jeden z příkladných urbanizačních omylů našich obcí a měst je patrný třeba v dvacetitisícovém Blansku, na jehož území se usadilo už sedm velkoprodejen potravního zboží.

V zemích rozvinutějšího právního systému má stát danou problematiku promyšleněji ošetřenou a není umožněno developerům obchodních řetězců osvojovat si takovou míru expanzní svobody. V západních zemích se státní úřady snaží přímo regulovat vznik nových obchodních řetězců (především supermarketů). Tyto zásahy nesměřují na ovlivňování hospodářské soutěže, ale cílí na zajištění urbanistických kvalit a vyloučení škod na životním prostředí. Například ve Francii rozhoduje ministerská komise pro rozvoj obchodu o všech nových projektech s prodejní plochou nad 1500m2, k tomu nové hypermarkety můžou vzniknou pouze v místech, kde již dříve nějaká velkoprodejna stála. V Německu záleží především na územním plánu (ten shromažďuje informace o ekonomickém zázemí okolní oblasti, velikost případných nákupních center a jejich sortimentů) a na přísných podmínkách z něho vyvozených, které musí daný řetězec splňovat při stavbě a provozu své prodejny. Dále v Německu dbají na nenarušovaní významných kalendářní událostí a zakazují obchodním řetězcům prodej ve sváteční dny a také noční provoz. Zde se Česká republika stává zářným příkladem naprostého opaku. V Belgii je nucen žadatel o výstavbu doložit stanovisko sociálního a hospodářského výboru pro otázky distribuce v němž se posuzuje potencionální dopad prodejny na obchodní lokální síť. Podobné je to i v Japonsku, kde musí se stavbou prodejny řetězce souhlasit živnostníci v okolí. A nakonec v Itálii se k projektům vyjadřují jednotliví zástupci regionů, profesních komor a zaměstnaneckých komor. Ve srovnání se stavem, který panuje v našem státě se tyto rozdíly jeví až tristní a trestuhodně ledabylé. Stavbu u nás nemusí zastavit ani nesouhlas města, v jehož katastru se má obchod postavit.

Zajímavé a o něčem svědčící jsou rozdílné situace ČR, kde všechny obchodní řetězce podléhají direktivě cizích vlastníků, oproti vyspělejším zemím jako např. Německo, Francie či USA, kde většina řetězců spadá do područí domácích majitelů. Opět se zde ale dostáváme k politickému podhoubí těchto rozdílných stavů, například právě Německo či Francie znemožnily, aby na jejich trh vstoupil takový gigant řetězců jako je americký Wal-Mart.

Trend jež vyřešil jev růstové krize v západních zemí přichází nyní s uplatněním do České republiky. Jedná se o tzv. maloformátové prodejny. Příčina tkví v tom, že ve velkých městech už není pro obchodní řetězce dostatečné prostorové a odbytové místo, a proto se přesouvají i do menších obcí či center měst. Přímím úkazem zvýšené snahy probudit zájem o nákupní centrum v malých městech dokládají projekty společnosti Tesco, která již otevírá několik prodejen v městech s hladinou obyvatelstva kolem pěti tisíc. Většina takových obcí byla dosud doménou spotřebních družstev a nezávislých obchodníků. Se svými menšími formáty prodejen zde ale nyní chtějí uspět i tradiční hypermarkety a supermarkety. Řetězce se ale také začínají stěhovat z periferií měst do center bez ohledu na historický ráz či místní přesycenost. I sortiment těchto prodejen doznal změn a je přesně upraven podle nákupních zvyklostí a životního stylu zákazníků. Avšak vše vede k likvidaci městských prodejen a deformaci přirozeného uspořádání obchodů v městském centru.

Stačí pouze nějak tak se starostí o své zítřky a snahou obstarat se brát na zřetel své okolí, blížeji ho pozorovat, a člověk postupně dojde k závěru, že některé naše plánované kroky nejsou úplně nejpromyšlenější. Ale kdyby jenom to, ona nepromyšlenost, vágnost udržitelnosti je často dokonce lidmi pojímána jako běžná, přímo standardní. Jde mi především o vztah a roli, kterou zaujímáme k našemu rozrůzněnému a lidsky zbohatlému světu.

Ludvík Vaculík napsal v jednom ze svých fejetonů, že ekologie, vztah k životnímu prostředí by neměl být politických závazkem jedné politické strany, ale lidských základem, uvědomělým předpokladem chodu celé společnosti. Domnívám se, že bychom s tím měli nejen souhlasit, ale snažit se to i respektovat. Více uvnitř článku.

Mnozí lidé se dotazují k účelu třeba takové recyklace, většina z nich se dotazuje ze svého silně zakořeněného pocitu nechutě a odporu k požadavkům, které si hrají na závažné. U takových lidí se nejedná o nic jiného, než o absenci poněkud jednoduché úvahy. Je přirozené, že příroda PET flašky od kofoly, obaly od tatranek nebo igelitové tašky nestvořila a nestvořila je z prostého důvodu neřešitelné podstaty, která nemá jinou cestu než-li se státi obtížným odpadkem, který bude v budoucnu plout na svém odpadkovém ostrově v tichomoří. Proto se jeví jako náležité, že by lidé vše, co vytvoří podle obrazu a krátkozrakého nápadu svého, též měli recyklovat, což by umožnilo nejen opětovné použití (protože zdrojů není bezmezně), ale i řešení co s druhým lidským světem, který se nachází hned po obchodních centrech a bohatých výkladních skříních obchodních ulic, na smetišti a skládkách za rohem. Ten roh tam bude, i kdybychom od televize neodlezli několik let. Podivovat se proč bychom měli řešit otázku něčeho, co jsme přihlouple vytvořili a zanechali na svých ulicích a kopcích, je hodno opravdu jen přírodní, tudíž i lidské sebevraždy. 

Narážíme na další jednoduchý úsudek, odpovídající na otázku proč se starat o přírodu kolem, respektive proč se starat alespoň – a to bohatě dostačuje – o své vlastní, námi vytvořené bobky. My totiž nechráníme přírodu před jejím zníčení, ale chráníme tím sebe, před naším zníčením prostředníctví zplundrovaného životního okolí.

Claude Levi-Strauss vlastně odhaluje společenský klam, kdy poukazuje na fakt našeho myšlení, zapřičiňující nesamozřejmost našeho přístupu k okolí. Dle něho je naše pojetí kultury a přírody pouze výsledkem našeho klasifikačního myšlení, kdy jsme vlivem našich zvyků, tradic a chováním k našemu okolí určili zcela uměle pevné hranice toho a onoho. Příroda našeho myšlení je pouhým abstraktním produktem kultury, která našla způsob, jak její prvky znaturalizovat. Není se poté čemu divit, když lidé pokládají zpětnou vazbu našeho chování jako něco otravného a neověřeného. Je to vlastně žitý klam, který žít chceme. Straussovi stačí poukázat na cokoli, třeba jak přirozeně hodnotíme námi určené rozdíly mezi domácími zvířátky, které bychom přeci nikdy jako civilizovaní lidé nemohli usmrtit, venkovským dobytkem a chovaná zvířata, které je samozřejmé zabít, a nakonec divokou zvěří, která je námi jaksi dosti cizí svoji vzdáleností od našich kulturních výtvorů, a proto ji není běžné nějak míchat do našeho života. Nic z toho však nemá pevného odůvodnění, zvířata zůstávají zvíířaty.

Z toho vyplývá, že jsme si klasifikovali, kategorizovali skutečnost, tak aby nás nerušila a neomezovala lidskou svévoli v závoji zdegenerovaného pojmu svoboda. Ztrátou pojmu nutnosti z oné svobody se však ztrácí i nutnost, abychom zde žili déle, než se předpokládá.