Internet se hemží spoustou recenzí na nový operační systém od Microsoftu. Někteří na něj nadávají, jiní na něj pějí chválu. Bohužel, v zásadě ale čtete na internetu pořád dokola ty samé recenze, jen od různých autorů. Pokud Vás zajímají spíše detaily, musíte hledat sami. Ačkoliv sám používám jako svůj domovský systém MacOS X (od verze 10.4, aktuálně 10.6), našlo se v poslední době několik programů, které prostě na Macovi nejedou*, a tak jsem pořídil W7 Home Premium. Napadlo mně, že bych mohl napsat několik netradičních postřehů, které jinde nenajdete. Nejedná se o klasické postřehy, spíše postřehy člověka, který naposledy “naostro” používal WindowsXP, k Vistě má odpor a téměř pět let jede na strojích od Apple. Jdeme na to:

Celkový dojem: Oproti Vistě je systém rychlejší a svižnější, okénka jsou ve výchozím stavu méně průhledná a už tolik neevokují stavy spojené s užíváním LSD (je zajímavé, že MS postupuje přesně opačně než Apple; tam nejprve začali s průhlednými okénky, zjistili, že systém je nepřehledný a vrátili se k šedé). I tak jsou ale na můj vkus barevně nevyvážená a okraje poněkud tlusté. Myslím, že omezením okrajů by bylo možné uvolnit prostor na obrazovce, což by také znamenalo omezení nutnosti užívat průhlednost.

Nový Taskbar podobný Macovskému Docku je příjemný a dobře se používá. Měl bych se asi zlobit, že MS kopíruje Apple, ale protože ten systém musím sám používat, jsem jako uživatel spokojený. Alespoň se posílí konkurence a ta je vždy dobrá. Jediné, co se z Visty, bohužel, zachovalo, jsou naprosto pomatené Ovládací panely. Kéž by se navrátily ty z WinXP!

Další věc, která se zachovala, je konzervativnost designu systému, díky kterému systém zapadá lépe do “business” prostředí než do domácnosti. Je takový neosobní, abstrahovaný od emocí. Design Maca je oproti Vistě i W7 takový hřejivější, chcete-li naivnější a vtipnější. Osobně si myslím, že tato diferenciace zůstane přítomná i do budoucna, protože v některých manažerech vyvolává pocit, že W7 je “produktivnější” než Mac (především mám na mysli manažery věřící ve schopnost devíti žen společně odnosit a porodit jedno dítě měsíčně).

Hlučnost systému: Používám W7 na stejném hardware, jako Maca. Jedná se o Unibody MacBooka Pro. Při používání Maca je práce disku (500GB, 7200rpm) prakticky neslyšitelná, a to jak při bootování, tak při otvírání souborů. Ve Windowsech je disk o poznání hlučnější, ale dle mých zkušeností s jiným hardwarem vím, že se jedná o běžný zvuk disku pracujícího pod Windows. Zkrátka a jednoduše: dokážete sluchem zjistit, jestli s diskem pracuje Windows nebo Mac. Příčinou zřejmě bude často kritizovaný souborový systém NTFS, jehož nahrazení novým WinFS Microsoft vytrvale odkládá.

S Windows je také systém o poznání teplejší, ačkoliv prostředky pro šetření energie jsou k dispozici a zapnuté. Zřejmě za to může Windows Aero, systém pro vykreslování oken, který využívá 3D akceleraci nepřetržitě. U Maca je systém pro vykreslovaní oken koncipován od základu jinak a využívá pouze 2D akceleraci (nač 3D u 2D objektů? To ví snad jen Microsoft.)

Edice: I základní “zakoupitelná” verze W7 je použitelná, což se o některých edicích Visty řici nedalo. Funkce, které jsou dostupné ve verzích vyšších mi pro osobní a domácí použití zatím rozhodně nechybí.

Nové funkce: Funkce “přichytit”, kdy okénko přitáhnete k okrajům obrazovky, a podle toho, je-li to okraj horní, levý nebo pravý, se okénko maximalizuje na celou obrazovku, její pravou nebo levou půlku, je sice efektní, ale často se spouští i tehdy, když oknem jenom hýbete. Potom začíná obtěžovat a práci spíše znepříjemňuje. Naopak “náhledy” na Taskbaru jsou chytré a použitelné (tuto funkci naopak okoukal od MS Apple a implementoval ji jako “Dock Exposé”)

Aktualizace: Mohu říct, že se jedná o první Windowsy, ve kterých nemám problém s aktualizacemi. Rychle se vyhledávají (i např. pro Office) i instalují.

Platforma: Asi základním rozdílem mezi Macem a Windows nejsou operační systémy samotné, ale vývojáři, které pro ně navrhují aplikace. Slovy ředitele MS Ballmera: “Developers, developers, developers, developers, developers, developers!” Problémem pro Microsoft se do budoucna může stát především to, že většina vývojářů docela kašle na to, zda-li design jejich aplikací zapadá do celkového prostředí systému. U Maca se tento problém fakticky nevyskytuje a většina mainstreamových aplikací má jednotný design zapadající do systému. Srovnejte ale např. MS Word 2007 (nebo klidně 2003) s designem např. AVG Antiviru nebo vypalovacího software Nero. Microsoft by prostě měl vývojáře více tlačit k tomu, aby sjednotili uživatelské rozhraní.

A to nejdůležitější: Ano, Hledání min, Solitaire, Registry i Malování jsou stále s námi!!!

Závěr: Z Maca v dohledné době na Windows switchnout rozhodně nehodlám, ale musím Microsoft pochválit za to, že si přiznal svoje chyby a opravil je. Jenom škoda, že ta oprava je placená a poněkud opožděná. Jako novému uživateli, který si koupil W7, aniž by vlastnil Vistu, je mi to celkem jedno, ale vůči zákazníkům, kteří si už zakoupili Vistu, je to poněkud nefér. Zejména proto, že W7 není koncipovaná vůči Vistě jako “poloupgrade” ve stylu Leopard/Snow Leopard, ale jedná se plně placenou verzi. Klasické problémy Windows, jako je nejednotnost uživatelského rozhraní či nevyhovující souborový systém stále zůstávají.

*Pro zajímavost: jedná se o aplikace určené především pro české právníky. Asi si zase naši čeští bryskní vývojáři myslí, že Macy jsou jenom pro grafiky, neumí česky, jsou drahé a neexistuje na ně žádný software a akorát jsou hezké (tyhle braindead kecy sám dobře znám)… Jinak si absenci českých verzí programů na Maca vysvětlit nemohu.

Ačkoliv se svým zaměřením Tuflé neřadí k technologickým stránkám, považuji občas za nutné upozornit čtenáře na některá fakta týkající se IT života. Jednou z těchto věci je zajisté starost o vlastní počítače a elektroniku obecně. Rád bych se přitom podělil o jednu poměrně nepříjemnou zkušenost:

Během několika měsíců docházelo v mém příbytku ke zvláštním a těžko popsatelným událostem. Tak především “zemřela” následující zařízení: WiFi router, Wifi anténa v mobilním tel. Nokia, Wifi anténa v iPhoneu, jeden harddisk a především základní deska mého notebooku. Abych pravdu řekl, v první fázi jsem se domníval, že je to jen přirozený běh věcí, že časy i móresy výrobců elektroniky se zhoršují a společně s nimi i proškolení čínských dětí pracovníků skládajících naše hračky dohromady. Bohužel, nebylo tomu tak.

Jednoho krásného večera jsem přišel do pracovny. Ve světle monitoru počítače se přece jen pracuje velmi špatně a tak jsem se natáhl k vypínači a rozsvítil stropní světlo (kruhová zářivka napojená na trafo). Určitě znáte chování zářivek se startérem, jak poblikávají předtím, než se rozsvítí. Ta naše začala poblikávat. Ale nebyla sama. Společně s ní začal poblikávat i monitor počítače, z externích reproduktorů se ozývalo praskání a-…! Vynuloval se digitální budík na baterie. Možná se to dělo při každém rozsvícení tohoto zpropadeného světla a já si toho jen nevšiml, protože jsem neměl zapnutý počítač či reproduktory, možná se ten budík vynuloval při každém rozsvícení, ale následně se vzpamatoval (je řízený rádiem), možná se světlo takhle projevilo poprvé, ale každopádně se jednalo o událost, která ve mně vzbudila podezření a nedůvěru.

Zkrátka a jednoduše: po prozkoumání trafa, které nevypadalo jinak než klasický nákres transformátoru, který znáte ze školy, a ani nebylo nijak magneticky odstíněné, šlo světlo do popelnice a na jeho místo bylo zakoupeno klasické světlo na žárovky/úsporky.

Poučení: 1) elektromagnetický impuls je swiňa a nevzniká jenom při jaderném výbuchu, 2) když vám začne selhávat bez zjevné příčiny elektronika v domě, nemusí být vždy problém v elektronice a 3) zářivky se startérem jsou ZLO.

Nebylo by bez užitku, kdybych se s náhodnými i nenáhodnými návštěvníky těchto digitálních míst nepodělil o fotografie, které jsem zachytil na svůj mobil-ní foťáček, když jsem před dvěma lety navštívil Paříž. Tehdy jsme si to s T. šinuli po Montparnassu (tam se prý nyní schovává kouzlo Paříže) a náhodně prošli kolem jednoho z mnoha antikvariátů. Avšak daný antikvariát byl k nepřehlédnutí, byl natolik nepřehlédnutelný, že možná vzbuzoval i dojem přehlcenosti. Však posuďte sami…

Vkládám zde pouze myšlenkovou glosu, pomocí níž jsem si chtěl alespoň prozatím vyřídit účty s lidsky bezvýhradnou vírou v rozumovost a její automatickou spolehlivost.

Když mluvíme o člověku a zmíníme definici, že člověk je rozumový tvor, nemusíme se mýlit. Když už ne vždy rozumový tvor, tak přesněji tvor schopný užívaní rozumu, neboli tvor schopný (reflexivního) myšlení. Avšak dnešní doba nám ukazuje, že pro onen rozum není vlastní (není imanentní) charakter pozitiva, prospěšnosti. Kulturně-historický náhled nás nutí neustále zdůrazňovat proklamace a přesvědčení myslitelů předešlých dob o důležitosti a významu rozumu pro lidstvo. Není třeba zpochybňovat význam a roli rozumu v případě technologické pokroku, přírodovědného výzkumu či společenského studia, avšak i přes zdánlivost těchto “úspěchů” jsem svědkem stále horšího, nevratnějšího a primitivnějšího způsobu, jak sebe (lidstvo samotné) umí likvidovat. A tyto úspěchy pokroku často slouží imbecilnějšímu využití, než jsme někdy schopni domyslet. Chtělo by se říci, že jednáme absolutně iracionálně – použijeme-li termín dané oblasti, krátkozrace a bez rozvahy. Příroda neobsahuje rozum, alespoň ne nástroj myšlení se schématem fungování, který známe od sebe, a přesto vše funguje z hlediska sounáležitosti dějů harmonicky, s přirozenou, zákonitou nepochybností svého pohybu. Proto můžeme sice stále tvrdit, že člověk je tvor rozumový, jelikož rozum není to, co táhne přírodu kupředu, ale stejně tak musíme přijmout fakt, že rozum pozbývá jakékoli nadřazené pozitivní hodnoty, které by převyšovaly rozumové výsledky, jež by vedly k negativním důsledkům. Vzhedem k tomu, že současné zásahy jsou velice promyšlené, matematizované (ekonomika, výpočetní technika vojenského světa,…) a účelově nastavené, není možné mluvit o tom, že negativní přístupy či chování vychází z oblasti lidského iracionálna – pudovosti či instinktivnosti. Je nasnadě stále mluvit o rozumovém jednání.

Předkládám prozatimní řešení problému logicky nepřijatelných, dílčích prvků jazykové gramatiky. Jedná se o kategorii čísla – jednotného a množného čísla – a kategorii osob. Je vskutku matoucí a nepřirozené mluvit o první, druhé či třetí OSOBĚ v množném čísle. Proto je třeba tento anachronismus vyřešit odstraněním kategorie jednotného a množné čísla a aplikovat rozlišení množství přímo do kategorií OSOB. Mělo by se tedy jednat o první, druhé a třetí OSOBY v případě dřívějšího množného čísla a o první, druhou a třetí OSOBU v případě dřívějšího jednotného čísla. Další anachronismus však vyvstává z dělení osob při označování za první, druhou či třetí. Tato souvislá řada nevysvětluje povahu věci a vytváří fiktivní obraz o souslednosti. Proto navrhuji řešení logičtějším označením a nahrazením řadových číslovek termíny – přilehlá, protilehlá a odlehlá osoba či osoby. Na závěr je třeba nově pojmenovat modifikovanou kategorii, tu nazveme kategorií vztažnosti.

Jakékoli další návrhy, postřehy či rady jsou při naší snaze o nápravu myšlenkových konstruktů kolem nás vítány.

Ředitel ÚKFP, Tomáš Pěšina, byl dnes večer nalezen uplacený v popelnici před vlastním domem. Reportérovi Tuflé to dnes ráno potvrdila mluvčí policie Astra Sedmikrásková. Čtěte dál!

Ředitel úřadu, který vznikl za velice bouřlivých okolností zhruba před rokem, byl podezřelý z braní úplatku již delší dobu, avšak do dnešního dne se žádné podezření nedařilo potvrdit. Pěšina měl údajně v listopadu podlehnout nátlaku polského lobbisty Fracka Zbiry a přijmout od něj úplatek v blíže nestanovené výši. Sám Fracek Zbira se nám k případu vyjádřil takto: “Já přišla do velká kancelářž (sic!), kte(sic!) ja(sic!) uvitělo(sic!) Pěšina a na Pěšina upadla velký peníz z mojí kapsa. Já to nezbalila, ale rozbalila a Pěšina zmizela a rozdělala korupcija(sic!) v naša(sic!) zema(sic!).”

Zpráva vyvolala velký politický ohlas zejména u opozičních poslanců. Například členové předsednictva České strany sociologicky demagogické vyzvali premiéra k rezignaci. Vedení Občanské demagogické strany však za svým člověkem stojí a označilo opoziční útoky za předvolební rétoriky. To platilo do doby, než těsně před polednem vyšel v italském tisku článek obsahující fotky expremiéra na nudistické pláži – úplně oblečeného. Opozice označila fotografie oblečeného premiéra za hrubé nerespektování názorů nudistů a vyzvala expremiéra k rezignaci. Expremiér nejprve reagoval prostřednictvím tiskového mluvčího agenta poradce svého maséra v tom smyslu, že se nejspíše jedná o fotomontáž, neboť on by na nudistické pláži oblečený nikdy nechodil.

Později se prostřednictvím SMS přiznal redakci Stoplé fronty, že na fotografiích je skutečně on. Celý příběh oblečeného expremiéra nejspíše převede do knižní podoby populární český spisovatel Michal Tiepegh a kniha bude následně zfilmována ve Venezuele. K nám se dostane na jaře společně s nekvalitním dabingem a podivnými televizními upoutávkami. Na názor literárních kritiků, že je to skvělý nápad, Tiepegh reagoval, že kritiky vůbec nečte, neboť jsou to naprostí tupci, kteří píší opak toho, co je pravda. Tímto si Tiepegh zajistil místo na kandidátce strany Zdravého ega, vytvořené kontroverzním internetovým humoristou Vladkem Huhlánem.

Opozice by ráda vyzvala jak Tiepegha, tak Huhlána k rezignaci, ale bohužel se jim zasekl Beneš 2.0 – program pro automatické vytváření výzev k rezignaci vyvíjený společností Rathsoft, který je, bohužel, zatím dostupný jen v alfaverzi. Všechny výše zmíněné tedy opozice vyzve k rezignaci až po aplikaci nejnovějšího service packu.

Jak je vidět, případ uplaceného šéfa úřadu získává zcela nový rozměr.

Sliboval jsem více Geneta, tady je náš Genet – filmový, nesmlouvavý a provokativní.

Un Chant d\’Amour

Narazil jsem na zajímavý a z hlediska ekologické osvěty podnětný článek, jenž vystihuje důsledky lidského hospodaření a aktivního přístupu ke krajině. Není od věci, dříve než si daný článek přečtete, se zmínit o faktu, že již od nepaměti je nám například známo, že v době helénské byl pro stavební materiály řecké společnosti většinově vytěžen les v soudobé Makedonii a tento zásah do krajiny způsobil nejen přeměnu půdní kvality a charakteru, ale taktéž i změnu klimatu. Právě tento příklad nám lehce okrývá fakt, který byl doposud lehce přehlížen. Více v článku.

Dnes jsem započal kroky, které by v konečné fázi měly vést k registraci vlastní domény. Nechci nic zakřiknout, proto jen komentuji, že byste měli mít na konci možnost se dostat na Tuflé přes vlastní www adresu (bez wordpress.com). Inu, uvidíme :-)

Chtěl bych touto cestou poděkovat Ředitelství silnic a dálnic a magistrátu města Brna.Vážené Ředitelství silnic a dálnic, vážený magistráte města Brna,

děkuji Vám touto cestou, že jste se ve své nevýslovné moudrosti rozhodli opravovat všechny (nebo alespoň drtivou většinu) výjezdových a příjezdových cest do města Brna.

Děkuji Vám, že jste ve své nevýslovné moudrosti začali dělat všechny tyto opravy najednou, což výrazně přispělo k plynulosti provozu. Provoz nikdy nemůže být plynulejší, než když plynule stojí.

Děkuji Vám, že jste ve své nevýslovné morálnosti dokázali nezmanipulovanými výběrovými řízeními vybrat firmy, které dokáží na každý z důležitých projektů vyčlenit až čtyři(!) celé pracovníky, kteří dokáží pracovat až dvě hodiny denně po dobu nezbytně nutnou k dokončení těchto prací. Nechápu, jak Vás někdo může kritizovat za to, že by se celá oprava dala údajně stihnout v třetinovém čase. Lidé, kteří tohle na Vaši adresu tak ošklivě říkají, si očividně nikdy nezkusili, jak je těžké opravit sto metrů silnice ve čtyřech lidech.

Ještě, že Vás máme! Ještě, že se dokáže objevit někdo, kdo své silnice opravuje hezky pomalu a nespěchá. Ještě, že se najde někdo jako Vy, kdo se nebojí říct svým dodavatelům: “Netýrejte své dělníky nadbytkem práce!”

Děkujeme Vám za to, že prostě jste. Bez Vašich chytrých hlav by byl průjezd Brnem zajisté mnohem složitější!

Hezký (celý) den strávený na silnicích (v koloně) Vám přeje brif!

Jistě znáte nekončící reklamní kampaň jedné – opět raději nejmenované – potravinářské firmy specializující se na mléčné produkty na bázi měkčené gumopryže. Podívejme se nyní na tři hlouposti, kterých se marketingové oddělení této společnosti opakovaně dopouští:

1. “EL”

Zajímá-li Vás, co to “EL” vlastně znamená, vězte, že nejde o španělský větný člen, ale o Lactobacilla (celým názvem Lactobacillus casei, což doslova znamená sýrový mléčný bacil). Marketingové oddělení zřejmě dospělo k názoru, že bacil(lus) by mohl u publika vyvolat nechtěnou asociaci (s večerníčkem Mach a Šebestová) a odrazovat od nákupu. V zásadě je tedy marketingový název nesmysl, protože v překladu znamená “m. b. sýrový kmenu imunitass“.

Je to drobnost, já vím. Uvádím ji proto, že obava o poptávku po tomto produktu se odráží jen a pouze u cenzury rodového latinského jména hlavní složky výrobku. V ostatních bodech je poptávka až na posledním místě. Posuďte sami…

2. Nevíme, kdy přestat.

Pamatuji si, že již moje babička se koukala na nekončící sled reklam na blahodárný nápoj s živými kulturami a že jej náležitě komentovala slovy: “To víš, co se neprodává, na to musí být reklamy…” Problém je, že babička zemřela v roce 1999 a od té doby se toho mnoho nezměnilo. Každý den se již deset let dozvídám, jak je skvělé si každý den nalít do hlavy roztok s namnoženými střevními bakteriemi.

Já vím, že tyto jsou součástí naší střevní mikroflóry, ale také vím, že tam žijí samy od sebe již miliony let a nikdo je prvnímu hominidovi do krku nelil z plastového kelímku (pardon, pane Dänikene).

3. Promarněné příležitosti.

Vzhledem k výše uvedenému mě udivuje, že páni marketingomágové dosud neobjevili situace, ve kterých je pití tohoto lektvaru skutečně prospěšné. Například po léčení antibiotiky, která zabijí všechny bakterie v našem těle – včetně těch prospěšných. Nebo po flámu, kdy bakterie naopak vybije alkohol. V obou situacích vede absence těchto bakterií v zažívacím traktu k potížím, které mohou vyvolávat hypovitaminózy, malnutrici, průjem či naopak zácpu.

Závěr:

Místo toho, aby společnost tento produkt propagovala jako účinný lék (kterým on skutečně je), snaží se nám nabulíkovat, že jej musíme kupovat každý den v roce a že zvyšuje naši obranyschopnost sám od sebe. Avšak ten, kdo má střevní mikroflóru v pořádku, nezaznamená žádnou změnu, ať už to pije nebo nepije. Není divu, že se potom většina zákazníků domnívá, že je přípravek neúčinný, nekupuje ho (a oni na něj FURT dávají přihlouplé reklamy).

ANEB

Když berete lék proti alergiím, musíte mít alergii, abyste věděli, že lék funguje. A nutit lék proti alergiím lidem, kteří nemají alergii, je prostě blbost.

Aneb jak hejtmanoposlanec Rath uhodil hřebíček na hlavičku, aniž by to sám zamýšlel.

Zajisté si pamatujete na aférku jistého předběžného opatření, které (dočasně) znemožnilo středočeskému kraji obcházet zákon o regulačních poplatcích v lékárnách a nemocnicích. Hejtman tohoto kraje reagoval v nepochybně ješitné a odvetné pohnutce zveřejněním jména a pracoviště soudkyně, která zákaz vydala. Prý se na ni mají lidé obrátit s případnými dotazy a žádostmi o vysvětlení.

Předem bych rád konstatoval, že osobně tento krok považuji za jasný nátlak a útok na nezávislost soudu. Snad ne ani formou, jako spíše pohnutkou, která má opravdu blíže politice nežli běžnému chování.

Panu hejtmanovi se ovšem nechtěně podařilo šlápnout na kuří oko současné české justice. Totiž na ignoranci dalekosáhlosti některých rozhodnutí na občany. Souhlasím se soudkyní v tom, že obcházení zákona je nepřípustné. A zvláště tehdy, má-li člověk zákon obcházející zároveň zákonodárnou funkci. Co však nedokáži pochopit, je, že o vydání tohoto předběžného opatření se občané dozvěděli ex post poté, co nabylo platnosti. U českých státních orgánu prostě platí, že pokud k něčemu nemají povinnost… Tak aby je člověk k činu dokopal okovanou botou! A zde je problém.

Já vím, že soud nemá povinnost se k procesům vyjadřovat veřejně. Já vím, že se snaží věci zbytečně nemedializovat. Ale, kurník, výše popsaný problém se má řešit veřejně. Co “má”, on se přímo musí řešit veřejně. Když soud zasahuje do veřejného života, mělo by být samozřejmostí, že své výroky dokáže bez problémů veřejnosti vysvětlit. Pokud tak nečiní a chová se jako typický český úředník, dobrovolně se vystavuje pomluvám o justiční mafii. Soudy by si měly uvědomit, že nejsou pouhé úřední orgány, ale že v případě problému mají de facto vždy rozhodující slovo. S touto mocí přichází i odpovědnost. Právo je vědou argumentační. Není rozhodující, kdo má skutečnou pravdu, ale kdo má pro svoji pravdu lepší argumenty (a to samozřejmě neplatí jen pro strany sporu, ale zároveň také pro soudce vynášející rozsudek). Veřejnost právním argumentům většinou nerozumí a proto by jim soudy (resp. alespoň jejich tisková oddělení) měly tyto argumenty přeložit a vysvětlit.

Kdyby se paní soudkyně (či jen soud) k vydání předběžka vyjádřila v televizi a upozornila na protiprávní jednání středočeského kraje, nebo dokonce vysvětlila občanům princip fungování právního státu, uštědřila by panu hejtmanoposlanci velmi tvrdou ránu, na kterou by jen těžko hledal ústavně konformní protiargumenty. Takto z boje vyšel Rath jako vítěz srdcí občanů, když se postavil proti “zlé” samosoudkyni (která rozhodla tak, jak prostě rozhodnout musela). On je nakonec ten mravní Jasoň a ona Drsoň nerozumějící hlasu lidu. Inu, promarněná příležitost.

Ale abych nevypadal, že jenom kritizuji, uvedu jeden případ, kdy soud konal nad rámec svých povinností a vyšel jako morální autorita. Oním případem je případ Dělnické strany, přesněji návrhu na její zrušení, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud (dále NSS). Abychom pochopili podstatu případu, koukněme se na pravděpodobný sled událostí:

Vláda ČR se dostala do situace, kdy musela nějak zareagovat na nátlak veřejnosti a známých osobností. Trnem v patě byla Dělnická strana se svými značně morálně závadnými “nápady”. Tuto situaci se vláda rozhodla řešit tak, že bude aktivitu alespoň předstírat. Zadala úkol vyplodit hadr, který se hodí do schránky NSS. Tento hadr byl natolik “kvalitní”, že byste na základě podobné argumentace neodsoudili ani Usámu bin Ládina a to ani přímo u tribunálu v místě památníku WTC v NYC. Ono to přece nějak dopadne!

Teoreticky vláda nemohla prohrát: buď NSS ustoupí veřejnému tlaku a stranu rozpustí – a oni budou borci, co dokázali zlikvidovat DS – nebo neustoupí a návrh zamítne – a potom budou oni ti, co se snažili DS zrušit a “zlí” soudci jim to pokazili. Jenže při tom počítali s obvyklým scénářem, totiž že bude vynesen typicky nijaký rozsudek typu “návrh se zamítá, protože jsme jej neshledali oprávněným”.

JENŽE! NSS se postavil k problému jako chytrá horákyně a velmi dobře využil mediálního zájmu. Návrh zamítl a – což je důležité – oznámil zemi, že neměl jinou možnost, protože návrh byl lajdácky zpracovaný. Navíc zdůraznil, že se několikrát marně snažil na nedostatky upozornit.

V tomto případě vyšel z ošemetné situace NSS jako právně a morálně nezávadná instituce, která měří všem stejně a respektuje zákony. Naproti tomu Vláda vyšla z boje jako lajdácký úřednický šiml (kterým ona samozřejmě je). Dokazuje to i fakt, že u NSS se dveře díky novinářům netrhly, zatímco mluvčí (mluvkové?) z vlády a ministerstev se omezovali na krátkou frázi o tom, že jim ještě nebyl nález soudu doručen.

Pointa celého tohoto příspěvku je jednoduchá: pánové soudci a soudkyně, vezměte si příklad z Nejvyššího správního soudu a pamatujte, že politikům je nějaké právo ukradené. Jde jim o voliče. Tudíž pokud chcete s politiky bojovat v zájmu práva, bojujte s nimi také na poli veřejného mínění.

Více uvnitř…

nakladatelství Academia, edice Europa, pár nápaditých obálek, které jsem jednou oceňoval – i když postupem času se i já dostávám do fáze manýristické obliby něčeho takového

„ ,Zajisté, pánové a dámy,’ vmísil se nyní do rozhovoru, ,dožijete se jí, té vaší velké, nádherné revoluce, ale nepřežijete ji. Většina z vás v ní zahyne, a to strašlivým způsobem’“ 

oblíbená kniha

Jean Genet byl zvláštním mužem, Sartre v něm viděl pravého existenciálního hrdinu. Jednoho dne se díky lidem jako byl S. či Cocteau proslavil, ale ona přílišná pozornost ho stejně tak prudce zbavila životní inspirace. “Udělal jste ze mě sochu,” píše S.ovi.

Včera jsem se potloukal po antikvariátu, narazil jsem na dílo od Gabriela Marcela a poté na Pohřební obřad od Geneta. V každém jsem si chvíli četl, Marcel brojil proti Sartrově “karikatuře esencialismu” a Genet popisoval homosexuální vztah hlavní postavy s nacistickým vojákem. Marcelovi jsem musel dát za nepravdu, chvíli jsem váhal, zda bych mu hypoteticky nedoporučil blízké setkání s Genetem (o kterém jsem tady kdysi chtěl napsat pár poznámek, takový ten obyčejný fragment, možná se k tomu jednou vrátím). Sartre byl možná stejný provokatér jako Genet, ale v jeho případě spíše na poli filosofickém, jeho filosofický počin zbavení všech hodnot apriornosti mu umožnil říci, že Genetova homosexualita je “aktem svobodné volby”. To musel Marcel pěnit, křesťanský existencionalista, který byl filosoficky přesvědčován o bezvýznamnosti Platónova učení na poli existenciálním právě na příkladu homosexuality.

No nic, Pohřební obřad doporučuji pouze čtenářům otrlým na blasfémie vůči všemu (většině toho), co chtějí mít rádi.

existencionální hrdina

Promiňte, že komentuji aktuální téma, což se na Tuflé moc často něděje, ale  mám k tomu svůj důvod.

Mediální humbuk kolem vypáleného Vítkovského rodinného domku a tragédie jedné rodiny mě donutily konat.

Mám sto chutí dát všem těm slávochtivým reportérkům z televize jednu přes hubu a druhou na solar. Zřejmě si vůbec neuvědomují, jak obrovskou bublinu nafukují. Bublinu, která by při svém splasknutí mohla zasáhnout mnohé nevinné.

Vše začíná ohavným českotelevizním zvykem komentovat vyšetřované trestné činy tak, jako by byly vyšetřené. Dnes “všichni vědí,” že “to” “udělali” “ti rasisti”. Nechci předjímat, ale mám obrovský strach z toho, že se po všem tom mediálním humbuku přijde na to, že si někdo vyřizoval účty a o rasismus nešlo. Jestli se tak totiž stane, dokáži si představit ty tučné titulky… neonacistických plátků.

Pánové reportéři, zapište si laskavě za uši, že čin ve stadiu vyšetřování nelze prezentovat jako čin vyšetřený. V lepším případě hrozí, že se sebe uděláte blbce, v horším, jako je tento, že ublížíte lidem nevinným a těm, kteří si už vytrpěli sami dost. Nechte Vítkovskou rodinu na pokoji a informujte jen o nových skutečnostech ve vyšetřování.

A ještě jeden dodatek k mediálnímu obrazu “problematikých menšin” v českých médiích: rostu vztekem kdykoliv vidím, jak je do nějakého filmu nebo seriálu “natvrdo” napěchována postava Vietnamce či Roma, která se do děje nehodí a působí krajně školsky-didaktivním způsobem. Divím se, že po čtyřiceti letech totality “ti chytří” z televize ještě nepoznali, že když do série nacpou malého ubohého chlapce z chudé vykořisťované dělnické rodiny, tak lidé komunisty milovat nezačnou.

Začněte se konečně věnovat tématům, která jsou skutečná a pochopitelná i pro ostatní: osudy Romských rodin, které se snaží zapadnout do kultury naší a přitom se odcizili vlastní kultuře, aniž bychom je my přestali diskriminovat jen pro jejich barvu kůže. Osudy Romů, kteří se snaží chovat “slušně,” podle pravidel a ostatní (včetně jejich komunity) se k nim stejně chovají jak k dobytku. To jsou příběhy na Oscara, příběhy, které dokáží oslovit. Nacpat Roma či Vietnamce před kameru není kumšt. Kumšt je jejich příběhy podat realisticky a především pochopitelně.

A to VY, PÁNOVÉ Z TELEVIZÍ, neumíte.

O tom, co “příjemného a slastného” přinášejí obchodní střediska, nám mohou povědět jejich spokojení navštěvnící, málokdo z nich však ví, co všechno za bohulibou stavbou jedno centra – hned naproti druhého – stojí, tedy spíše padá, zaniká, či se kácí. Více uvnitř článku. 

Moderní a novodobé prodejny obchodních řetězců jsou buď umisťovány na nevyužité zastavěné plochy v blízkosti obytných zón, nebo jsou budovány v periferních, okrajových částích měst či městských čtvrtí. Základním předpokladem každého potenciálně vhodného místa pro developerské vyhledávače pozemků na stavbu obchodních řetězců, je přístupnost a zapojitelnost na zpravidla významný silniční tah. Automobilová dostupnost a snadná mobilita je obecným požadavkem každé velkoprodejny. Horší dostupnost nutí valnou řadu zákazníků využívat automobily při cestě za nákupem. Nepočítaje, že veškeré zboží prodávané v obchodních řetězcích je nakupováno ve velkém množství a přivážené v kamionech, které musí urazit jistou dálku. „Tyto obchody jsou jednoznačně orientovány na nakupující, kteří přijedou autem, to má hrubé důsledky pro organici i financování dopravy. Město se rozděluje do monofunkčních zón určených pouze nakupování, bydlení či práci, mezi kterými lidé přejíždějí. To si žádá logicky dopady na životní prostředí,“ tvrdí bývalý hlavní architekt města Brna Jaroslav Josífek. 

Automobilem kamkoliv 

Nejviditelnějším a těžko řešitelným problémem související s každou novou stavbou, každou novou budovou, nákupním centrem obchodního řetězce je nadměrné dopravní zatížení města, což vede k trvalému poškozování infrastruktury dané městské části. Otevřením nákupních center na okraji města došlo k nárůstu intenzity dopravy na přilehlých komunikacích o více než 40%. – uvádí výzkum, který si nechal v roce 2000 zpracovat Magistrát města Brna. Vzhledem k tomu, že praktická realizace řešení je placena z veřejných zdrojů a ty platí daňoví poplatníci, jedná se až o výsměšnou a absurdní situaci, ve které ještě obyvatelé přispívají na chod již tak hrabivých a bezohledných obchodních řetězců.

Znečištění

Především však dopravní zátěž vede k těžkému zamoření ovzduší měst. Vznikají konstantní znečištěné zóny plné automobilových zplodin, které devastují a ničí okolní životní prostředí. Produkují čí zapříčiňují tvorbu toxického mikroskopického prachu, kumulaci smogu obsahujícího nezdravé emise, jedovaté výfukové plyny a jiné nebezpečné látky, nemluvě o automobilovém hluku. To vše postupně překračuje povolené limity, hygienické normy a předpisy. Tyto komplikace a jevy zdraví škodlivé a narušující životní prostředí nejsou při investicích do stavby vůbec brány v potaz či aspoň minimálně zohledněny. Snesitelností vůči zdraví občanů se nikdo při expanzi překotného růstu velkých obchodních řetězců nezabývá. Změny a dopady na životní prostředí jsou pozvolné a v počáteční fázi nepatrné, avšak o to hůře pozdější fázi odstranitelné či redukovatelné. Konkrétní důsledky padající na člověka můžou mít projev růstu respiračních onemocnění (astma), vznik alergií či trvalé poškození životně důležitých orgánů díky toxickým látkám v ovzduší.

Znehodnocování krajiny a likvidace biotopů

Dalším problémem je zabírání ploch přírodně velice hodnotných a nezbytných pro přírodní ekosystém, životní prostředí či zemědělsky využitelných pro budoucí prostory určené stavbě rozsáhlých objektů řetězce. Jedná se zpravidla o údolní nivy řek, pole a louky v blízkosti města či v periferiích. Uzemní plán sice přisuzuje urbanizační význam a využití blízkým oblastem, avšak jak již bylo řečeno v podkapitole Slabý právní systém, je dnes díky své pružnosti často modifikován a územní řízení porušováno individuálními cíli a lobbyistickým záměry. Vznikají již tradiční úskalí nových staveb. Zahraniční obchodní řetězce totiž zneužívají možnosti stavět levně a bez hlubších střetů zájmu. Levně zde znamená bez ohledu na okolní prostředí. S růstem obchodních řetězců kolem měst se tak vzdaluje krajina krátkodobé rekreace, snižuje estetická hodnota příměstské krajiny a znemožňuje volný pohyb živočichů v krajině. Obchodní zóny jsou často násilně rozplánovány i a na místech vzácného biotopu a ohrožené (často chráněné) fauny a flóry. 

Viníci při-činu

Největší dozvuk měla několikanásobná kauza kolem diskontního řetězce Lidl. Lidl spadající pod nadnárodní korporaci Schwarz během tří let (2001 – 2004), ve kterých vstoupil na náš trh se stal hlavní protagonistou krutých a drastických činů nelegálního, anonymního kácení desítek stromořadí vzácných či dlouhověce dochovaných stromů, které bránily ve výstavbě prodejen na pozemcích odkoupených právě Lidlem. Samozřejmě, že strategie ze strany společnosti byla maximálně promyšlená a právnicky natolik nedotknutelná, že dodnes nepadlo žádné soudní rozhodnutí či souhrnná sankce. V řadě měst se opakoval stejný scénář, kdy v noci či přes den přijela dodávka lidí s motorovou pilou, stromy ihned pokáceli a nezištně ujeli. V případech, kde už byli radní obezřetní a veškeré práce na stavbě sledovali, došlo k pokácení až v době fungování obchodu, kdy kontrola samozřejmě ustala. Dokonce mnohokrát byly stromy pokáceny přímo před reklamními poutači samotného diskontu. V jednom případě snímala celou oblast kamera, která však z nepochopitelných důvodů v inkriminovanou dobu točila něco naprosto jiného než obvykle točí. Ačkoliv během všech procesů Lidl obvinění popíral a vždy se distancoval od právní zodpovědnosti, tak je nanejvýš průkazné z rozličných důkazů, že za tím řetězec opravdu stál, ať přímo či nepřímo. Jelikož však nespokojení obyvatelé zažehli bojkot prodejen, Lidl ustoupil a udělal z jejich strany „velkorysé gesto“, když nechal vysadit po domluvě nové stovky stromů. To však nic nemění na hrozivě se tyčících faktech, k jakému chování se můžou řetězce schýlit.