You are currently browsing the category archive for the 'Svět kriticky' category.
Na začátku futuristického filmu Stevena Spielberga Minority report vidíme stroj, který tiskne jména potenciálních obětí a vrahů na dřevěné koule – jednak proto, aby u soudu s možnými vrahy existovaly fyzické nezfalšovatelné důkazy, a dále proto, že dřevo je jedinečné a nezfalšovatelné. Mrzí mne, že Hollywood dokázal udělat úvahu, na kterou inteligence českých diletantských poslanců nestačí. Škoda, že dnešní “Lisabon” odyseu DS zastínil. Bude s nimi ještě legrace. Čtete dál! Read the rest of this entry »
Chtěl bych touto cestou poděkovat Ředitelství silnic a dálnic a magistrátu města Brna. Read the rest of this entry »
O tom, co “příjemného a slastného” přinášejí obchodní střediska, nám mohou povědět jejich spokojení navštěvnící, málokdo z nich však ví, co všechno za bohulibou stavbou jedno centra – hned naproti druhého – stojí, tedy spíše padá, zaniká, či se kácí. Více uvnitř článku.
Nejsou všude? Řekl bych, že ano. Chráněné území, nabídková předimenzovanost či pamatkové území – to pro státní zaměstnance nic neznamená, hlavně vydělat v éře pěstování konzumu a jít přes cokoli.
Vzhledem k tomu, že víceméně pravidelně sleduji situaci týkající se českých poměrů na poli obchodních řetězců, dovolím si zde vložit mírnou studii situace, která u nás ve vztahu k těmto centrům “zlatého telete” panuje.
Česká města stále podceňují sílu a dopady obchodních řetězců, nedomýšlejí chybné kroky, kterých se dopouští svojí lehkomyslnou a povolnou politikou. Vedení českých měst vychází zpravidla obchodním řetězcům vstříc za jakoukoliv cenu. Více v článku…
Stačí pouze nějak tak se starostí o své zítřky a snahou obstarat se brát na zřetel své okolí, blížeji ho pozorovat, a člověk postupně dojde k závěru, že některé naše plánované kroky nejsou úplně nejpromyšlenější. Ale kdyby jenom to, ona nepromyšlenost, vágnost udržitelnosti je často dokonce lidmi pojímána jako běžná, přímo standardní. Jde mi především o vztah a roli, kterou zaujímáme k našemu rozrůzněnému a lidsky zbohatlému světu.
Ludvík Vaculík napsal v jednom ze svých fejetonů, že ekologie, vztah k životnímu prostředí by neměl být politických závazkem jedné politické strany, ale lidských základem, uvědomělým předpokladem chodu celé společnosti. Domnívám se, že bychom s tím měli nejen souhlasit, ale snažit se to i respektovat. Více uvnitř článku.
Zajímavé, že lidé rádi vkládají do objektů konajících či umožňujících změnu záměrně taková očekávání, která mají povahu nereálnosti či neuskutečnitelnosti. Je to dáno tím, že se již předem snaží implikovat do takového očekávání (spojeného s realizací) možný neuspěch, a tudíž i smířlivý, odevzdaný postoj. Jedná se o jakousi zpětnou vazbu, preventivní skepticismus, z možného neúspěchu, nenaplnění, avšak příčinou jsou v tomto značným podílem i lidé samotní. Takový přístup však vede ještě k horším důsledkům, jelikož jakési dobrovolné odložení občanské zopovědnosti, spolupodílu na veřejném dění je ztráta zájmu o nápravu věcí společných.
Uvedu jako příklad nově zvoleného prezidenta USA Baracka Obamu, který se právě stal zhmotnělým objektem onoho skeptického východiska právě tím, že lidé záměrně nadsazují svá očekávání, vědomě utvářejí mýtus, kam přenášejí svůj vlastní podíl zodpovědnosti a možného selhání, a který je pro ně právě vhodným argumentačním vysvětlením, obviněnihodným objektem budoucího zklamání či neuspěchu.
Takto přeci nelze uvažovat, jedná se o ideový alibismus. Slabost vlastní odpovědnosti a činu. Je zde namístě citovat Segolen Royalovou, která říká: “Je třeba si odpustit<ve smyslu vlastního očekávání a spotřeby>, najít k sobě znovu cestu a pracovat.” Je potřeba, aby lidé vnímali společenské možnosti reálně, byli schopni oprostit se od spotřebních jistot, které nejsou řešením a ani dogmatem klidného vývoje. Není možné zaujímat dvojí postoj, kdy na jedné straně vyžadujeme přímou demokracii, velkou míru společenského vlivu, místo pro náš hlas, a na druhé straně nás nezajímá angažovaný postoj, zaujímáme nečinný negativismus, se kterým přistupujeme k veřejným poměrům a nakonec se dožadujeme spravedlivé reality.
Je to přímo hanedbné. Obzvláště jste-li prozíravějšími svědky toho, jak slepě a automatizovaně člověk přistupuje ke všemu okolnímu, co sám utvořil a sám především lehce níčí. Plýtvání, to jest veliký problém naší společenosti. Co však to plýtvání je? A proč problém?
Plýtvání je definovatelné jako jev bezdůvodného, znehodnocujícího i nadbytečného užívání. Zálěží na povaze užívaného artefaktu, jeho opotřebovatelnosti či spotřebovatelnosti apod. Jenže ona definice vlastně v hlubším poznání ztrácí pevné základy. Stačí se zamyslet nad onou spotřebou, užíváním a potřebou všech těch lidských výtvorů obecně a člověk zapochybuje, zda je rozdíl mezi čistým papírem (k jehož vyrobení, potisku, dovoz do prodejny a z prodejny ke kupci bylo třeba mnohé energie), který je jako čistý vyhozen, protože leží někde osamocen či má zahlý rožek, a mezi papírem, který je potisknut, popsán, použit k nějakému účelu, jehož význam je stejně krátkodobý a rutinní. Z toho vyplývá, že rozdíl mezi plýtváním a neplýtváním je ve způsobu účelnosti, užitku. Avšak není již některý ten užitek plýtváním?
Proč ale mluvíme o plýtvání, proč by to měl být problém? Odpověď je nasnadě. Odpověď leží v rovině, kterou již člověk nemůže nijak podstatně ovlinit, změnit. Leží v přírodní povaze naší planety a její omezenosti, v omezenosti jejích zdrojů. Stačí metafora o červu, který si vyjídá své jablko. Osud planety a červa je poněkud odhadnutelný, jedno souvisí s druhým. Z toho by nám mělo být jasné, že onen jev plýtvání je neuchopitelný, vyjadřuje pouze explicitní znehodnocení před tím se zdánlivým účelem. Já nevidím rozdíl mezi vyhozenými prázdnými štosy papíru a papíry potisklé burzovními informacemi, či reklamními letáky. Rozdíl nevidím v užitku, protože tam není žádný udržitelný užitek. Jenže člověk musí nějak žít, v nějakém použitelném prostředí. Je proto třeba ustanovit jisté uvážlivé využívání oněch zdrojů a energie. Uvážlivé jako výsledek úvahy lidské potřeby. Jenže v tom je ten problém. Proč naši bratři opičácí, psíčci či ptáčci neplýtvají, když mají i oni své potřeby. Začínám uvažovat o myšlence, že konzum je výtečná cesta prozřetelnosti, jak se rychle zbavit toho otravného člověka svojí vlastní činností.
Plýtváme tedy soustavně, neustále, je to povaha lidské činnosti již od neolitické revoluce. Neexistuje řešení plné návratnosti, přírodního naplnění účelnosti věcí, které jsou vyrobeny pouze podle obrazu lidského. Jediné co nás může napadnout je šetrnost, střídmost, odbourání krátkozrakosti. Vyžírat pompézné a přímo k propasti, nebo obezřetně ze strachu z těch podivných věcí, které kolem nás NARŮSTAJÍ, možná ta propast nebude tak nepřekročitelná.
Dovoluji si zde publikovat části eseje Carla Bernesteina, nestora “investigative journalism” a teoretika médií, jelikož mi jeho poznatky, týkající se především amerického stavu žurnalistiky přijdou dostatečně přiléhavé pro charakterizaci tendencí a podoby současné většiny českého periodického tisku. Za pozornost stojí spojitost názorů české obce mediálních kritiků, kteří tvrdí, že vlivy americké žurnalistiky se u nás objevují s několikaletým zpožděním, a dané práce, která je již několik let stará.
“Dnes vytváříme jev, který by, stručně řečeno, zasloužil titul idiotská kultura…Poprvé v dějinách Spojených států se výstřední, cynické a stupidní stává kulturní normou, ne-li dokonce kulturním ideálem. Nechci napadat populární kulturu. Dobrý žurnalismus je populární kultura.”
“Obhájci institucí, které napadám, se jistě začnou odvolávat na první dodatek ústavy o svobodě slova. Ve svobodné zemi máme svobodu, i pokud jde o brak, to je jasné. Ale skutečnost, že brak si vždy najde odbytiště, neznamená, že mu toto odbytiště musíme sami poskytovat. Všichni na první pohled poznáme pornografii a shodneme se na tom, že má právo na existenci. Ale jenom kvůli tomu přece všichni nezačneme vydávat porno…”
“… odjakživa vycházel agresivní, senzacechtivý bulvární tisk; odjakživa tu existovaly společenské rubriky plné drbů. Ale ještě nikdy nedošla situace tak daleko, aby teoreticky seriózní lidé – myslím tím tzv. intelektuální a společenkou elitu – takovými rubrikami a pořady žili (a skutečně jim věřili!) a aby je milióny dalších brali za hlavní zdroj informací.”
“Žurnalisté si musejí položit stejně elementární otázky, jaké kladou jiným mocným společenským institucím: komu slouží, na jaké úrovni a proč povyšují své zájmy nad zájmy veřejnosti a pravdy. Média jsou totiž opravdu asi nejvlivnější velmocí dneška, rezignovaly však na své povinnosti a důsledek této rezignace je směšný tyjátr a triumf kultury idiotů…”
převzato od Bartkoška
Je možné ubránit se reklamním útokům? Dalo by se říci, že strategie a způsob profilace reklamních sdělení je opravdu na vysoké úrovni. Není se čemu divit, jelikož reklama je dnes význačnou a prominentní oblastí trhu, kdy lidé různých sociálně-vědních oborů nabízejí své znalosti, poznatky a postřehy, aby je mohli užitečně znehodnotit za nějaký ten peníz přímo k zneužití v reklamním. Persvazivita, intenzita a důmyslná podprahovost je dnes doplněna prostou hutností a kvantitou. Jak jinak byste hodnotili situaci, kdy na jedné z chronicky rušných ulic zastaví vůz s nákladem velkého osvíceného billbordu, který má zabudovaný tlampač, jenž ohavně a především HLASITĚ nutí všechny kolem přistoupit na tu pitomou hru a být přesvědčeni.
Pokud bylo možné dříve reklamu hodnotit jako propagační sdělení, jež působí implicitně a podvědomě na nějakou nebohou oběť masového společenského života, a tím ho dovedla přesvědčit, tak nyní to již neplatí. Reklama již dávno ztratila ve své působnosti, mediálním útoku na reklamou zdegenerované a přesycené (lépe řečeno předávkované) recipienty nějaký tajemný vliv. To snad i tvůrci reklam s notným zpožděním zaregistrovali, a proto již žádná nenápadnost, ale ostentativní zdůraznění imbecility, žádné zahalené metody přesvědčování, ale prostě výbuch množství a koncentrace, barev a nesmyslů. Proč zakrývat, že je reklama bobek lidské potřeby, je třeba, aby ten bobek všichni vědomě chtěli. Jistě, reklama prý slouží společnosti ve své společensko-ekonomické potřebě, je prý dokonce projev demokracie. O tom snad jindy. Dnes musí být v reklamě vše řvoucí, oslňující a veliké a také co nejčastější. Obsahově se to projevuje tak, že stačí zvýraznit vše sdělené, vše prezentovat a ukázat s maximální silou. Má-li být nová mikroskopicky tenká vložka, trojúhelníkový vysavač či nejsladší kofeinový nápoj s minimem cukru (často i žádným) dostatečně vnímán, je třeba v reklamě použít co nejvíce prvků. Reklamy se nyní rády prezentují hojností, kýčem a maximem slastí, a to co nejvíce naplno. Výsledek je právě ona rezignace, lidi si to koupí, protože je jim líto, toho potenciálu celé země, toho potenciálu lidské práce určené bobku nepotřebnosti. Nedostatek obilných sazenic v zemích třetího světa? Hladomor? Ne, na to zapomeňte, my Vám dáme hovor o deset haléřů levnější v neděli od druhé do třetí hodiny ranní.
Dnešní pojetí reklamy? Reklama jako vědomí a smysly drtící teror, všudypřítomná snaha k nevolnosti, nechuti, otravě a šílenství. Působnost, jež vede lidi k podlehnutí v domnění, že tím uniknou, bude jim lépe s novým toaletním papírem s rozdílným potiskem na obou stranách, s támpony, které zaberou méně času než-li dříve, kdy vše bylo jasné, že Helena si z párty na hodinu odskočila, protože měla své přirozené problémy nebo je třeba si lepit nejlépe tři telefóny na tělo, jelikož to pomáhá být dostatečně mobilní. Trochu se to podobá Kleinové Doktríně šoku.
Východisko? Bouře, studentské bouře, které vše zníčí a poté se její účastníci, studenti všech věkových skupin opijí v blízkých hospůdkách.
Na co jsou všechny ty miliony utracené za výzkum ergonomie, managementu, výkonnosti, produktivity práce, příjemného pracovního prostředí, potřeb pracovníků – když se stejně vždycky najde nějaká šedá (a nezřídka šedivá) protivná existence, která to prostě ví líp?
Odpovím si: na prd.
Hezký den.
