You are currently browsing the category archive for the 'Náhledy' category.
Na začátku futuristického filmu Stevena Spielberga Minority report vidíme stroj, který tiskne jména potenciálních obětí a vrahů na dřevěné koule – jednak proto, aby u soudu s možnými vrahy existovaly fyzické nezfalšovatelné důkazy, a dále proto, že dřevo je jedinečné a nezfalšovatelné. Mrzí mne, že Hollywood dokázal udělat úvahu, na kterou inteligence českých diletantských poslanců nestačí. Škoda, že dnešní “Lisabon” odyseu DS zastínil. Bude s nimi ještě legrace. Čtete dál! Read the rest of this entry »
Jak by to asi vypadalo, kdyby všechen ten “spam & junk mail” fungoval? Jak by to vypadalo na ulicích, na koupalištích, na internetu?
Read the rest of this entry »
Sen o jasném všudypřítomném světě, plném rozmanitosti a ukojení. Vysněný ráj tužeb, přání a zájmů. Cíl postmoderních přímočarých snah. Svět a prostor inter-netové sítě, sítě informací, zdrojů, potěšení a prohloubení úpadku. Navazuji na otázku, kde se ztrácí osobnost, kde osobnost ztrácí své pevné já, kde se propojuje, odevzádá a získává ne-přítomné a ne- reálné. Imaginární procházka internetem se pro běžného navštěvovatele, jež je stimulován virtuálními podněty a emočními vnadidly, stává místem, kde živí vše, avšak defakto nic. Procházka lesem, procházka se svým tělem prostředím přírody. Bláznoství? Jistě. Co tam. Co by měl dnešní, často užíváno – současný – člověk přijímat, s čím by měl souhlasit, čemu důvěřovat a čím holdovat. Vídím, že masy se odevzávají příliš často pozlátku kouzelného uspokojení fikcí, imaginací, virtuálností. Míra zcela jistě přijde až při jakési přesycenosti. Až lidé strčí své tělo do digitální nepohodlné kostky netového života, možná poté někdo ocení procházky mezi kmeny stromů, pod nebem, se zrakem upnutým ke skutečnosti. Možná budou konány takové procházky na čistě digitálním principu virtuální reality, čerstvý vzduch bude nahrazen sytostí barev a dokonalostí falešného(?) prožiku. Nevěřím vůli, nevěřím nalezené uvědomělosti, která ze zvyku přichází později, než-li je třeba. Propadáme se všichni, všichni se již stěží orientujeme mezi přirozeným a vnuceným. Rozdíly se rozplývají. Bojí se někdo, že při četbě techto řádků nevratně uvízl v závislosti nad snadným a “nepostradatelným”? Nad volností ducha a života člověka, který zná svět za oknem své technické nory s připojením rostoucích rychlostí? Nebojím se, jelikož mě nepostradatelný svět ukolébal k lásce a k víře ve světlou budoucnost lidí odevzdaných imaginárnímu světu. Prožíváme rozkvět imaginárních procházek, užívejme si jich. Jsou příjemné, vřelé, dostupné. Můžeme ukojit různorodé, leckdy bizarní potřeby. Vše je jisté a anonymní! Kdo by nechtěl žít v době absolutní dosažitelnosti, absolutně imaginární.
Doba, dění a procházení.
Doba nás všech, chvíle v pásmu kontinuity, pestré zrcadla a odlesky okamžiků, táhlých událostí a nepostřehnutelných, chvějících se prožitků. Některé prchají, některé se zarývají hluboce. Jak moc? Vzpomínky z dětství, vzpomínky na vlastní narození. Zážitky nechám na Vás.
Dění a procházení – představa běžného, rušného náměstí, prostranství, místa veškerenstva dění veškerenstva lidí. Z rána pohled počínající rozpomněním zažitosti, navrácení do kolejí skutečnosti, jež platí ve dne, pro život smířeného či odevzdaného svázání. Polední pohled na vzrůstající křížení cest, samotáři úzkostlivé ztracenosti krouží v neúplných kruzích; cílevědomé kroky těch, jež neznají setrvání; jemné vyplašení lidí s vizí, různých tváří a různých úšklebků při chůzi. Odpolední pohled, den prahnoucí plnou silou, shon zavládá a slunce pokrývá i nejskrytější zákoutí soch a zaprášených ploch pod lavičkami. Blázni vylézají a hltají vzduch do plic, do bolavých plic. Ostatní završují plány a utíkají v mysli podnikat své příjemné přehlížení. Večení pohled, šerou atmosféru stírá odhalující zpověď oživlých atribut náměstí. Návraty a únava, posilující vědomí jistot a nejistot. Proti nám se ženou osudy, které rekapitulují. Ostatní mlčí, absolutně mlčí. Pár stromů je hlazeno večerním větrem a sinalým světlem lamp. Schůzky pro nás všechny, pro zanedbané osadníky světa někoho. Noční pohled, klid a občasný řev nešťastného rozhodnutí, podlehnout a (rozlít pár skleniček, všechny odpudivě pozdravit a vydat se s nejasným cílem k deliriu spánku). K zemi se pojí pár prošlých zpráv v tištěné podobě, později přijíždí tiše veřejné služby, něco naloží, něco odhodí a odjedou. Sbohem všem hvězdám, jež majetnický duch města nenechává rozsvitnou nad obyvateli tohoto místa. Novým civilním oltářem noci staly se lampy a prach z domů kolem… Rozednívá se, přílétají holubi…
Ačkoliv se nejedná čistě o můj počin, ale spíše o spolupráci několika velice pozoruhodných a tvůrčích bytostí, dovoluji si zde (snad i s jejich požehnáním) prezentovat první ze tří částí minimalistické úvahy povídkového narativu. Její smysl, poselství, význam a snad i morální přesah jsou pod sofistikovanou tvářností nesrozumitelnosti či nepochopitelnosti hluboce a důkladně propracovány. Doufám(e), že naleznete i v médiu tak malého rozsahu vidoucí hloubku existenčních podstat – počínaje Africkým chlapcem, jež…
Omluvte prosím původní kvalitu a formu, ve které je vám dílo prezentováno. Jedná se o materiál, jehož autenticita nesmí být narušena žádným elektronickým zásahem.
Jaro, šeříky a provoněné louky. Všichni se z bytů vytrácejí do ulic a chtějí se podílet na přírodním probuzení všeho nablízku. Chce to více přírody, která ve městě nachází pouhé místo nucených rozšklebených ostrůvků zeleně. Více přírody, více porozumění živoucímu dění kolem. Asi se rozhodnu, až jednou nastane ta chvíle přelomu (pokud nastane), utéct někam do neznáma stromů a listí. Hahaha, zřejmě někde ztrouchnivým se zanešenými plícemi a šedým vousem, někde v činžovním domě vedle okresní továrny. S okny od prachu a rozvrzanými dvěřmi. A co ostatní? Ti kolem. Možná sní o ponoření se do jarní svěží řeky, někde v ústraní. Se sebou a s milovanou. Možná chtějí spát pod zemí a hledat škvíry k dennímu slunci. Mezi tím – opadá několik jabloní, toho vzadu píchne včela a nebe se rozbouří a následně rozvane do hladivé modře. . . .Nějaká oběť dokáže naši přítomnost a pomíjivost. Lekneme se, opět všichni, a vrátíme se do zažitých kolejí městského života bez povšimnutí a bez přírody.
Šeříky k nám budou promlouvat svojí vůní jako matka k slepému dítěti. Možná se zprvu zalekneme, poté se naučíme rozeznávat zvuky krásy, možná i spokojení. Hlasy smíření a vzájemné úcty vzdálených…
Je člověk schopen v dnešní době vnímat přírodu a její ráz bez betonového a asfaltového příspěvku post-moderní civilizace?
Představuje dnes svoboda pro lidi pouze věc hodnou slov a prázdného či tupého ohrazování? Lze cítit dotek svobody i jinde, než-li v poutech společensko-lidských zábran? Svoboda v poloze umění?
Existují červené žirafy, potulují se a znají se navzájem.
