You are currently browsing the category archive for the 'Média a reflexe' category.
Promiňte, že komentuji aktuální téma, což se na Tuflé moc často něděje, ale mám k tomu svůj důvod.
Mediální humbuk kolem vypáleného Vítkovského rodinného domku a tragédie jedné rodiny mě donutily konat. Read the rest of this entry »
Vzhledem k sérii článků na téma žurnalistiky, které pro tyto stránky sepsal a sem vložil “My learned friend”, jsem se rozhodl přihodit také svou trošku do mlýna. Jen na mne, prosím, neplivejte, že moje vzdělání v oboru žurnalistickém nedosahuje takových výšin a že moje poznámky k tématu se pohybují píše na prahu pozorování, nežli seriózní vědecké práce.
Více čtěte “after the break”…
Není mi již ani s podivem, jakých způsobů užívají soukromo-právní, respektive komerční televize v rámci své publicistické tvorby. O nových mediálních útvarech, žánrech televizní publicistiky se to má tak, že dochází k jejich vzájemné syntetizaci. Ta je vedena snahou přesvědčit diváka o jisté atraktivnosti a zajímavosti pořadu, avšak též diváka neodradit přemírou faktů, rozborů, statistik či rovinou úvahovou. Proto počala utvářet takové žánry, které spojovaly prvky méně věcné, více však dramatické. Dramatické prvky mohou být ku prospěchu sdělení tehdy, jsou-li jednak uvážlivě zpracovány ve výsledném celku a mají-li význam pro větší účastenství díváka, rozvinutí plastičnosti události či větší autenticitu. Jenže ony prvky nemohou být základem výpovědi, sdělení má být vedeno prvky věcnými a komentativními. Proto jim patří role rozšiřující a doplňující.
Jistá americká socioložka přichází s bystrým postřehem: Je třeba, aby nám média předkládala to, co potřebujeme, nikoli to, co chceme. Sama svoji tezi podepírá úsměvným příkladem – lidé mají také mnohokrát chuť jíst cukroví či jiné lahůdky, které jim sice chutnají, ale nejsou vůbec zdravé – neboli, lidé by měli jíst, co potřebují, nikoli to, co pouze chtějí. Když už takové zobecnění, tak se stačí podívat o dva tisíce let zpět, kdy Hérakleitos, moudrý to občan Efesu (to město proklínal, dokonce žádal, aby se šli všichni jeho dospělí obyvatelé dobrovolně oběsit), povívá: “Pro lidi není lepší, děje-li se, co si přejí.” Což je též vážný poznatek, jelikož svým způsobem zbavuje lidi samotné relevantnosti vlastního rozhodnutí. Více v celém článku.
Dovoluji si zde publikovat části eseje Carla Bernesteina, nestora “investigative journalism” a teoretika médií, jelikož mi jeho poznatky, týkající se především amerického stavu žurnalistiky přijdou dostatečně přiléhavé pro charakterizaci tendencí a podoby současné většiny českého periodického tisku. Za pozornost stojí spojitost názorů české obce mediálních kritiků, kteří tvrdí, že vlivy americké žurnalistiky se u nás objevují s několikaletým zpožděním, a dané práce, která je již několik let stará.
“Dnes vytváříme jev, který by, stručně řečeno, zasloužil titul idiotská kultura…Poprvé v dějinách Spojených států se výstřední, cynické a stupidní stává kulturní normou, ne-li dokonce kulturním ideálem. Nechci napadat populární kulturu. Dobrý žurnalismus je populární kultura.”
“Obhájci institucí, které napadám, se jistě začnou odvolávat na první dodatek ústavy o svobodě slova. Ve svobodné zemi máme svobodu, i pokud jde o brak, to je jasné. Ale skutečnost, že brak si vždy najde odbytiště, neznamená, že mu toto odbytiště musíme sami poskytovat. Všichni na první pohled poznáme pornografii a shodneme se na tom, že má právo na existenci. Ale jenom kvůli tomu přece všichni nezačneme vydávat porno…”
“… odjakživa vycházel agresivní, senzacechtivý bulvární tisk; odjakživa tu existovaly společenské rubriky plné drbů. Ale ještě nikdy nedošla situace tak daleko, aby teoreticky seriózní lidé – myslím tím tzv. intelektuální a společenkou elitu – takovými rubrikami a pořady žili (a skutečně jim věřili!) a aby je milióny dalších brali za hlavní zdroj informací.”
“Žurnalisté si musejí položit stejně elementární otázky, jaké kladou jiným mocným společenským institucím: komu slouží, na jaké úrovni a proč povyšují své zájmy nad zájmy veřejnosti a pravdy. Média jsou totiž opravdu asi nejvlivnější velmocí dneška, rezignovaly však na své povinnosti a důsledek této rezignace je směšný tyjátr a triumf kultury idiotů…”
převzato od Bartkoška
Je možné ubránit se reklamním útokům? Dalo by se říci, že strategie a způsob profilace reklamních sdělení je opravdu na vysoké úrovni. Není se čemu divit, jelikož reklama je dnes význačnou a prominentní oblastí trhu, kdy lidé různých sociálně-vědních oborů nabízejí své znalosti, poznatky a postřehy, aby je mohli užitečně znehodnotit za nějaký ten peníz přímo k zneužití v reklamním. Persvazivita, intenzita a důmyslná podprahovost je dnes doplněna prostou hutností a kvantitou. Jak jinak byste hodnotili situaci, kdy na jedné z chronicky rušných ulic zastaví vůz s nákladem velkého osvíceného billbordu, který má zabudovaný tlampač, jenž ohavně a především HLASITĚ nutí všechny kolem přistoupit na tu pitomou hru a být přesvědčeni.
Pokud bylo možné dříve reklamu hodnotit jako propagační sdělení, jež působí implicitně a podvědomě na nějakou nebohou oběť masového společenského života, a tím ho dovedla přesvědčit, tak nyní to již neplatí. Reklama již dávno ztratila ve své působnosti, mediálním útoku na reklamou zdegenerované a přesycené (lépe řečeno předávkované) recipienty nějaký tajemný vliv. To snad i tvůrci reklam s notným zpožděním zaregistrovali, a proto již žádná nenápadnost, ale ostentativní zdůraznění imbecility, žádné zahalené metody přesvědčování, ale prostě výbuch množství a koncentrace, barev a nesmyslů. Proč zakrývat, že je reklama bobek lidské potřeby, je třeba, aby ten bobek všichni vědomě chtěli. Jistě, reklama prý slouží společnosti ve své společensko-ekonomické potřebě, je prý dokonce projev demokracie. O tom snad jindy. Dnes musí být v reklamě vše řvoucí, oslňující a veliké a také co nejčastější. Obsahově se to projevuje tak, že stačí zvýraznit vše sdělené, vše prezentovat a ukázat s maximální silou. Má-li být nová mikroskopicky tenká vložka, trojúhelníkový vysavač či nejsladší kofeinový nápoj s minimem cukru (často i žádným) dostatečně vnímán, je třeba v reklamě použít co nejvíce prvků. Reklamy se nyní rády prezentují hojností, kýčem a maximem slastí, a to co nejvíce naplno. Výsledek je právě ona rezignace, lidi si to koupí, protože je jim líto, toho potenciálu celé země, toho potenciálu lidské práce určené bobku nepotřebnosti. Nedostatek obilných sazenic v zemích třetího světa? Hladomor? Ne, na to zapomeňte, my Vám dáme hovor o deset haléřů levnější v neděli od druhé do třetí hodiny ranní.
Dnešní pojetí reklamy? Reklama jako vědomí a smysly drtící teror, všudypřítomná snaha k nevolnosti, nechuti, otravě a šílenství. Působnost, jež vede lidi k podlehnutí v domnění, že tím uniknou, bude jim lépe s novým toaletním papírem s rozdílným potiskem na obou stranách, s támpony, které zaberou méně času než-li dříve, kdy vše bylo jasné, že Helena si z párty na hodinu odskočila, protože měla své přirozené problémy nebo je třeba si lepit nejlépe tři telefóny na tělo, jelikož to pomáhá být dostatečně mobilní. Trochu se to podobá Kleinové Doktríně šoku.
Východisko? Bouře, studentské bouře, které vše zníčí a poté se její účastníci, studenti všech věkových skupin opijí v blízkých hospůdkách.
Ty blogy jsou vlastně zábava – odborníci digitálních médií mluví o naplnění MacLuhanovy interaktivity – multimédia jsme my samotní, uživatelé a zároveň producenti. Levinson má kritické připomínky – nikoli multimédia, ale jediné médium, jež napodobuje ty ostatní – média se požírají navzájem.
Teď můj osobní názor. Nějak se mi ty blogy protivily, ale nesmím být zpátečník. Nechci se podezírat, zda dobové pochopení není pouze tendence následování (těch druhých). Dilema! Ale kvantita uživatelů je odzbrojující. Ale i tak se mi nelíbí představa uniformity, chybí uvědomělé protesty – za fyzický kontakt. Ale ten spěch, dobrá, je třeba elektronické komunikace, je to schůdná varianta. Sice mírně mrtvolná, takový vztah – technika člověk technika, ale budiž. Avšak svět tváří (obloha, chůze po cestách, průčelí panelových domů) je podnět, tužka a papír se vždy hodí, je to přívětivě jednoduché. Stačí je mít při sobě, jsou to prostředky zachycení, nástroje chvíle. Profesor Šmajs je toho názoru, že kladivo pád z okna vydrží, monitor, Apple, tiskárna ne. Zpět k načatému sdělení. Příroda kolem hlavy, ty ulice, domy a stromy a najednou touha vše vystihnout, utvořit lidské dílo, kdy všechny ty vjemy polidštíme a zachytíme – problém elektronizace – nemá tužku, ale PDA, laptop, umělé barvy a simulované doteky, svět pod fólií displeye. Potom se ptám, vy se také ptáte, zda je to tak jednoduché, zda jsou tyhle předměty opravdu jenom zrcadla přenesení našich vjemů – anebo je to více, umělé prostředí. Je to virtuálno, svět pouhé reálné reakce a rozhodnutí, nic víc. Vzduch tam nenalezneme, myšlenky již nepoletují v kontaktu volné krajiny kolem, ale je produktem mé obsese vidění skrze display. Nový řád, napřed pohledy očí a obrazovka, poté svět lidí, domů a hmyzu, ale už jen přes počítač. Počítat však zapomínáme, průzkumy to říkají. Tvar kytary je docela bizarní, ta by ostatně pád z okna asi též nevydržela.
Tužka, přidržím se raději jí. Ale psát dopisy (papírová korespondence) je prázdné odhodlání. Je vyčpělé, k ničemu nevedoucí, ne rozhodně k úspěchu papírové revolty. Odhodlání je seriálová vsuvka, psaná hrdinům na míru. Ti se nepotřebují odhodlávat, realizovat nesouhlas, ale již ho realizovali – a my jim to věříme! Takže nikoli odhodlání, ale pouze odolávání. Odolávejte. Ale nezapomeňte revidovat.
Blog jako prostředek, který vás nesmí vcucnout.
A je to tady! Benevolentní politika Američanů ohledně držení zbraní si (opět) vyžádala na (další) Americké škole desítky mrtvých. A opět jsem slyšel spekulace, nemá-li to za následek násilí v počítačových hrách a televizi. Mají však takové spekulace smysl?
Často slýcháme o tom, jak se děti či mladiství přiznali k trestnému činu s tím jak strááášně moc je ovlivnilo násilí v televizi a hrách. Máme jim však věřit?
Pamatuji si, jak jsme se spolužáky kdysi na základní škole provedli anketu. Otázka zněla takto:
„Kdybyste z jakéhokoli důvodu někoho úmyslně zabili či zranili, jak a proč byste se hájili?“
Odpověď byla u všech třiceti lidí-dětí stejná:
„Řekl(a) bych, že mě ovlivnilo násilí v televizi a počítačových hrách. Proč? Protože mi to všichni sežerou!“
Absurdní na celé situaci bylo, že většina dotázaných v oné době nevlastnila počítač a na televizi ladila tak akorát ČT1/2, případně ještě Novu. Nějakou počítačovou plečku či konzoli tehdy mělo z celé školy doma tak deset dětí. Přesto všechno jsme již tehdy věděli, že násilí v médiích je univerzální pachatel, který je schopen nám snížit tresty.
Je každý, kdo hraje hry a sleduje televizi, vrah?
Problém spekulací o násilí v médiích spočívá v tom, že vycházejí z výsledků dřívějších výzkumů a policejních vyšetřování, která se ovšem týkala jen pachatelů, nikoliv veřejnosti jako celku.
Pravdou je, že člověk, který je po zdravotně-duševní stránce normální (tedy netrpí schizofrenií, nemá nadbytečné pohlavní chromozomy, poruchy žláz s vnitřní sekrecí aj.) a pochází z normálního rodinného zázemí, nemůže někoho zamordovat jen proto, že již někoho zabil v počítačové hře. Naopak mohou těmto lidem pomoci odbourat stres, který si tak nebudou vybíjet na svém okolí. Avšak ten, kdo již vyšinutý či sociálně narušený je, může kohokoli zabít z libovolného důvodu a tento důvod předložit u soudu. Tragédií však je, když se o tomto důvodu doslechne novinář(ka), který pod vlivem mýtu „děti nemohou být psychicky narušené“ vyplodí reportáž či článek „o negativním vlivu násilí v médiích na VŠECHNY děti“. Proč je to tragédie? Protože pokud tomuto novináři někdo rychle neucpe tlamu ústa a neupozorní na nepřesnosti v jeho příspěvcích, stane se z „negativního vlivu násilí v médiích na VŠECHNY děti“ dogma, které si nikdo nedovolí zpochybnit či vyvrátit. Jak vidno, novinářům nikdo tlamu ústa neucpal a tak tohle dogma vešlo v historii.
Proč se tedy k násilí v médiích hlásí tolik nezletilých vrahů?
Každý člověk se někde uvnitř bojí trestu za něco, co spáchal a co je zároveň špatné. Zjednodušeně můžeme rozdělit společnost na čtyři typy lidí podle pravdivosti jejich přiznání:
- ti, co se vždy pravdivě přiznají
- ti, co se přiznají pravdivě jen tehdy, je-li trest mírný a nepravda (která by byla odhalena) by jej mohla zhoršit
- ti, co se přiznají pravdivě jen tehdy, když je jejich čin prokazatelně odhalen a jakákoliv nepravda je jednoduše odhalitelná
- ti, co se vždy budou snažit „mlžit“ za všech okolností tak, aby dostali co nejmenší trest
První skupina reprezentuje drtivou menšinu (ať už jste v mládí četli cokoliv), pro kterou je nepravda či lež odporná a hnusí se jí. Pravda pro ně představuje osobní výhru a povýšenost nad ostatními skupinami.
Další dvě skupiny zahrnují skupiny lidí (obvykle kriminálníků), které jsou schopny logického myšlení a posouzení celé situace dle ekonomického principu (tedy je-li odměna za pravdu dostatečně zajímavá či trest za nepravdu dostatečně odpuzující). K těmto skupinám můžeme směle přiřadit i pachatele, kteří se takzvaně zlomí pod tíhou svědomí.
Poslední skupina reprezentuje lidi, pro které je samotná skutečnost vlastního přečinu a hrozba jakéhokoliv potrestání tak traumatizující, že nejsou schopni logického myšlení a jdou cestou nejmenšího odporu k tomu nejmírnějšímu trestu. Tuto skupinu reprezentují především děti, mladiství a pochopitelně duševně slabší osoby. Jejich výpovědi jsou plné rozporů, nesmyslů a nelogičností, které jasně prozrazují jejich vymyšlenost a vykonstruovanost. Tato skupina se chytá jakéhokoliv podaného stébla a zachytává se kdekoliv je to možné.
Bohužel, novináři jim nepodali jen jedno stéblo, ale celou kupu sena; dogma, kterého se může chopit jakýkoliv rozmazlený fracek a tupá veřejnost mu uvěří. Z důvodu, který kdysi udávali jen narušení jedinci, novináři udělali univerzálního pachatele. Děti si jednoduše zvykly na to, že když něco provedou, tak za to nemohou ony, ale jejich okolí, televize a hry. Není divu, vždyť to stále vidí v televizi!
Dali jsme jim sebevědomí, které jim vždy chybělo. Jistotu, že ať udělají cokoliv, budou vždy osvobozeny a litovány, protože:
Ony za to totiž samy nemohou, že někoho zabily. Nemohou za to ani rodiče, že jim za celou dobu jejich života dostatečně nevysvětlili, že to, co vidí v televizi a hrách, není skutečnost. Nemohou za to ani spolužáci, kteří je nechutně ponižovali, a ani učitelé, kteří tomu nečinně přihlíželi. Nemohou za to ani zákony, které dovolují jim prodat zbraně na počkání.
Může za to někdo, koho nemůžeme ani chytit, ani potrestat; koza, která zůstane celá, i když se vlk nažere. Dříve to byl Satan, dnes je to násilí, zítra to bude komunismus, pozítří Islám a popozítří-
Kdo ví?
