You are currently browsing the category archive for the 'Cogitare' category.
Vkládám zde pouze myšlenkovou glosu, pomocí níž jsem si chtěl alespoň prozatím vyřídit účty s lidsky bezvýhradnou vírou v rozumovost a její automatickou spolehlivost.
Předkládám prozatimní řešení problému logicky nepřijatelných, dílčích prvků jazykové gramatiky. Jedná se o kategorii čísla – jednotného a množného čísla – a kategorii osob. Je vskutku matoucí a nepřirozené mluvit o první, druhé či třetí OSOBĚ v množném čísle. Proto je třeba tento anachronismus vyřešit odstraněním kategorie jednotného a množné čísla a aplikovat rozlišení množství přímo do kategorií OSOB. Mělo by se tedy jednat o první, druhé a třetí OSOBY v případě dřívějšího množného čísla a o první, druhou a třetí OSOBU v případě dřívějšího jednotného čísla. Další anachronismus však vyvstává z dělení osob při označování za první, druhou či třetí. Tato souvislá řada nevysvětluje povahu věci a vytváří fiktivní obraz o souslednosti. Proto navrhuji řešení logičtějším označením a nahrazením řadových číslovek termíny – přilehlá, protilehlá a odlehlá osoba či osoby. Na závěr je třeba nově pojmenovat modifikovanou kategorii, tu nazveme kategorií vztažnosti.
Jakékoli další návrhy, postřehy či rady jsou při naší snaze o nápravu myšlenkových konstruktů kolem nás vítány.
Teoreticko-praktická část
Lidem stačí pouze utvořit kategorii, společensky užitnou a užívanou formu, která je samozřejmě determinována základní představou, samotnou strukturou této formy, ale čistá výplň, obsahovost je libovolná. Tedy libovolná po jistou míru, míru jakožto hranici dané struktury, dané danou ustanovenou představou.
Možná to bude znít podivně, příliš formalisticky (někomu i nesmyslně), ale v této chvíli mluvím o Vánocích, o svátku. Pomiňme v tuto chvíli vánoční podhoubí, jeho původ a původní poselství. Není ho dnes třeba, tedy není ho třeba registrovat v tomto příspěvku. Proč? Protože jak jsem již zmínil, obsah je libovolný, stačí opěrné tématické body, které jsou součástí oné představy, poté jsou přijatelné, ale ničemu jinému neodpovídají.
Proč o tom nyní tímto způsobem rozmlouvám. Pohnutek je v současné chvíly přehršel. Je třeba zdůraznit psychologismus svátku, jakožto hlavní pilíř jevu zvaného svátek. Postřeh – jste v pokoji u okna, kolem kterého chodíte denně, venku vidíte zamrzlou nebo zasněženou krajinu, prostředí. Krajina ve vás jistě může vyvolávat různé pocity, většinou odvislé od vašeho psychologického stavu. V daném vztahu je možné nalézt analogie, ty vysledujeme empiricky. Není třeba ani činného zamýšlení, ono to funguje podvědomně, mnohokrát již rozeznáte původ či příčinu vašeho rozpoležení při pohledu na prostředí venku. Ale on je tam ještě jeden prvek ovlivňující celkovou apercepci (možná blízký Lockově sekundární vlastnosti), to jest ony zmíněné uměle, pouze vědomě utvořené formy. Forma – svátek vánoční. Jdete kolem okna, jste si vědomi/podvědomi díky různým působícím vlivům oné atmosféry - advent, blížící se čas sváteční -, vidíte zimní krajinu a vnímání oné krajiny (nikoli pouze recepce) se vás emočně (nutná apercepce) dotýká nezvykle jinak, než zimní krajiny po Vánocích, bez Vánoc. Jak jinak? Stačí, aby venku byla stejná krajina, ale nebyla ve vás přítomna působnost oné “atmosféry” (duševního formy) a krajina působí naprosto odlišně. Zní to banálně, kde je meritum věci?
Smysl tkví především v tom, co uvedu posléze. Také však tkví v tom,, že představa lidí o vánocích či o tzv. duchu vánoc nevychází z nějaké transcendence, je stimulována čistým psychologismem. Je očekávatelná námitka těch, kteří by se zmínili o podmíněnosti psychologického vědomí v každém aktu vnímání a smýšlení, ale zde je třeba umět rozlišovat. Subjekce je přirozená, je to samotná povaha vědomí, to nikdo nepopírá, bavíme se zde však o vnějším, nesubjektivním podnětu, který by opodstatnil podstatu oné formy (třeba svátku) mimo lidský determismus, jeho přirozené psyché. Ten však zde není přítomen. To je stále zřejmé, také to zmiňuji jako premisu. Hlavní smysl tedy spočívá právě v oné formě, jakožto v podstatě třeba onoho svátku. Formy, které člověk utváří z různých vnitřní sociálních důvodů, nejsou nijak ve své esenciální vlastnosti (kvalitě podstaty) závislé na obsahu, jak jsem nahoře popisoval. Jsou, obsah je možné libovoně dosadit, nesmí však vybočit mimo hranice formy, tvořené formálně zpracovanou představou. Mluvím zde o formách, které nejsou transcendentální, které můžeme uchopit jako víceméně čistý útvar psyché. Forma Vánoc není transcendentální. Co z toho vyplývá?
Vyplývá z toho, že lidé jsou schopni dosadit do obsahu oné formy, do Vánoc cokoli. Může se to příčit tradici, zvyku, ustáleným pravidlům, ale stačí pouze, aby lidé vše nové, nepochopitelné, příčící se přizpůsobili oné formě, tomu, co jí tvoří – představě -, a vše bude stále fungovat. Je nasnadě otázka, co je ona forma – pro nás představa – je to jako struktura jisté očekávání a zákadní rámce informací, které jsou stavebními kameny oné formy. Můžeme mluvit i jakémsi duševním médiu. Třeba médium (není duševní) v podobě telefonního mobilu – je zde forma – očekávání (možnosti přístroje=funkce) a základní rámec informací (výstup mobilu bude v danou situaci daných mobilů třeba elektronický, signálně kódovaný…). Jeho jako formu neovlivní výstupy, ať jsou prospěšné, moudré, chytré, nebo duchaprázdné, zbytečné odporné.
Praktická část
Jaké to divy, že lidé jednou mluví o Ježíškovi, jednou o svatém v cizím jazyce, jindy vánoční nadílce. Obsahová logika vánoc je libovolná, mínění, dle mého směřuje k totálnímu roztříštění obsahových jistot, ale Vánoce samotné to nijak neohrozí. A pokud ano, tak vznikne jiná forma, třeba svátek štědrosti a lásky nebo lásky konzumu a front nebo jitrnic a prostých veselic.
Post Scriptum:
Daný příspěvek neobsahuje hodnocení Vánoc, ale jejich potřeštěného obsahu, který migruje a mění tváře.
