You are currently browsing po(d)stava's articles.
Nebylo by bez užitku, kdybych se s náhodnými i nenáhodnými návštěvníky těchto digitálních míst nepodělil o fotografie, které jsem zachytil na svůj mobil-ní foťáček, když jsem před dvěma lety navštívil Paříž. Tehdy jsme si to s T. šinuli po Montparnassu (tam se prý nyní schovává kouzlo Paříže) a náhodně prošli kolem jednoho z mnoha antikvariátů. Avšak daný antikvariát byl k nepřehlédnutí, byl natolik nepřehlédnutelný, že možná vzbuzoval i dojem přehlcenosti. Však posuďte sami…
Vkládám zde pouze myšlenkovou glosu, pomocí níž jsem si chtěl alespoň prozatím vyřídit účty s lidsky bezvýhradnou vírou v rozumovost a její automatickou spolehlivost.
Předkládám prozatimní řešení problému logicky nepřijatelných, dílčích prvků jazykové gramatiky. Jedná se o kategorii čísla – jednotného a množného čísla – a kategorii osob. Je vskutku matoucí a nepřirozené mluvit o první, druhé či třetí OSOBĚ v množném čísle. Proto je třeba tento anachronismus vyřešit odstraněním kategorie jednotného a množné čísla a aplikovat rozlišení množství přímo do kategorií OSOB. Mělo by se tedy jednat o první, druhé a třetí OSOBY v případě dřívějšího množného čísla a o první, druhou a třetí OSOBU v případě dřívějšího jednotného čísla. Další anachronismus však vyvstává z dělení osob při označování za první, druhou či třetí. Tato souvislá řada nevysvětluje povahu věci a vytváří fiktivní obraz o souslednosti. Proto navrhuji řešení logičtějším označením a nahrazením řadových číslovek termíny – přilehlá, protilehlá a odlehlá osoba či osoby. Na závěr je třeba nově pojmenovat modifikovanou kategorii, tu nazveme kategorií vztažnosti.
Jakékoli další návrhy, postřehy či rady jsou při naší snaze o nápravu myšlenkových konstruktů kolem nás vítány.
Sliboval jsem více Geneta, tady je náš Genet – filmový, nesmlouvavý a provokativní.
Narazil jsem na zajímavý a z hlediska ekologické osvěty podnětný článek, jenž vystihuje důsledky lidského hospodaření a aktivního přístupu ke krajině. Není od věci, dříve než si daný článek přečtete, se zmínit o faktu, že již od nepaměti je nám například známo, že v době helénské byl pro stavební materiály řecké společnosti většinově vytěžen les v soudobé Makedonii a tento zásah do krajiny způsobil nejen přeměnu půdní kvality a charakteru, ale taktéž i změnu klimatu. Právě tento příklad nám lehce okrývá fakt, který byl doposud lehce přehlížen. Více v článku.
„ ,Zajisté, pánové a dámy,’ vmísil se nyní do rozhovoru, ,dožijete se jí, té vaší velké, nádherné revoluce, ale nepřežijete ji. Většina z vás v ní zahyne, a to strašlivým způsobem’“
oblíbená kniha
Jean Genet byl zvláštním mužem, Sartre v něm viděl pravého existenciálního hrdinu. Jednoho dne se díky lidem jako byl S. či Cocteau proslavil, ale ona přílišná pozornost ho stejně tak prudce zbavila životní inspirace. “Udělal jste ze mě sochu,” píše S.ovi.
Včera jsem se potloukal po antikvariátu, narazil jsem na dílo od Gabriela Marcela a poté na Pohřební obřad od Geneta. V každém jsem si chvíli četl, Marcel brojil proti Sartrově “karikatuře esencialismu” a Genet popisoval homosexuální vztah hlavní postavy s nacistickým vojákem. Marcelovi jsem musel dát za nepravdu, chvíli jsem váhal, zda bych mu hypoteticky nedoporučil blízké setkání s Genetem (o kterém jsem tady kdysi chtěl napsat pár poznámek, takový ten obyčejný fragment, možná se k tomu jednou vrátím). Sartre byl možná stejný provokatér jako Genet, ale v jeho případě spíše na poli filosofickém, jeho filosofický počin zbavení všech hodnot apriornosti mu umožnil říci, že Genetova homosexualita je “aktem svobodné volby”. To musel Marcel pěnit, křesťanský existencionalista, který byl filosoficky přesvědčován o bezvýznamnosti Platónova učení na poli existenciálním právě na příkladu homosexuality.
No nic, Pohřební obřad doporučuji pouze čtenářům otrlým na blasfémie vůči všemu (většině toho), co chtějí mít rádi.
existencionální hrdina
O tom, co “příjemného a slastného” přinášejí obchodní střediska, nám mohou povědět jejich spokojení navštěvnící, málokdo z nich však ví, co všechno za bohulibou stavbou jedno centra – hned naproti druhého – stojí, tedy spíše padá, zaniká, či se kácí. Více uvnitř článku.
Glosa – Zamýšlím se nad lidskou názorovou mobilizací, chutí a skutečným přáním něco měnit. Zatímco v Myanmaru se náznak demonstrace třeba proti věznění rovná dlouhá léta vězení, spravedlivá a jednotná legislativa se rovná zbožnému přání, u nás žádná junta, žádná persekuce, a přitom žádné náznaky nelibosti. Nepostřehl jsem žádné demonstrace vůči nabourání ústavních pilířů moci, když se odhalilo, že Nejvyšší státní zástupkyně a jí podobní – jurisdikce a vládá – výkonná moc se jaksi přátelsky sloučily. Vůbec ta naše ústava se bere jako pytel ke šťouchancům. Někdy se za ní někteří rádi schovávají, jindy v jejím rozporu se s ní soudí. Vycházejí zákony, které tak nějak nejsou v souladu s ústavou. Vznikají přeběhlické “černé” strany, které neodrážejí legitimní vůli voličů. Lidé si tedy mohou v té své nepřímé demokracii volit jak chtějí, ale záleží na vůli někoho, kdo má funci zastupovací podle hloubky kapsy. Že by tedy nelegitimní, tudíž neústavní výkonná moc? Nikoho to nezajímá. Nikdo se nebouří, v médií se rádo relativizuje, rádo se nemluví o chybách, o těch se pouze domácky šušká. Je o tu ústavu ještě zájem?
Nejsou všude? Řekl bych, že ano. Chráněné území, nabídková předimenzovanost či pamatkové území – to pro státní zaměstnance nic neznamená, hlavně vydělat v éře pěstování konzumu a jít přes cokoli.
Vzhledem k tomu, že víceméně pravidelně sleduji situaci týkající se českých poměrů na poli obchodních řetězců, dovolím si zde vložit mírnou studii situace, která u nás ve vztahu k těmto centrům “zlatého telete” panuje.
Česká města stále podceňují sílu a dopady obchodních řetězců, nedomýšlejí chybné kroky, kterých se dopouští svojí lehkomyslnou a povolnou politikou. Vedení českých měst vychází zpravidla obchodním řetězcům vstříc za jakoukoliv cenu. Více v článku…
Stačí pouze nějak tak se starostí o své zítřky a snahou obstarat se brát na zřetel své okolí, blížeji ho pozorovat, a člověk postupně dojde k závěru, že některé naše plánované kroky nejsou úplně nejpromyšlenější. Ale kdyby jenom to, ona nepromyšlenost, vágnost udržitelnosti je často dokonce lidmi pojímána jako běžná, přímo standardní. Jde mi především o vztah a roli, kterou zaujímáme k našemu rozrůzněnému a lidsky zbohatlému světu.
Ludvík Vaculík napsal v jednom ze svých fejetonů, že ekologie, vztah k životnímu prostředí by neměl být politických závazkem jedné politické strany, ale lidských základem, uvědomělým předpokladem chodu celé společnosti. Domnívám se, že bychom s tím měli nejen souhlasit, ale snažit se to i respektovat. Více uvnitř článku.
“Mou druhou zásadou bylo, býti podle možnosti co nejpevnější a nejrozhodnější ve svých činech a stejně vytrvale přidržovati se nejpochybnějších názorů, jakmile jsem se k tomu rozhodl, jako kdyby byly nejnepochybnější…
Zajímavé, že lidé rádi vkládají do objektů konajících či umožňujících změnu záměrně taková očekávání, která mají povahu nereálnosti či neuskutečnitelnosti. Je to dáno tím, že se již předem snaží implikovat do takového očekávání (spojeného s realizací) možný neuspěch, a tudíž i smířlivý, odevzdaný postoj. Jedná se o jakousi zpětnou vazbu, preventivní skepticismus, z možného neúspěchu, nenaplnění, avšak příčinou jsou v tomto značným podílem i lidé samotní. Takový přístup však vede ještě k horším důsledkům, jelikož jakési dobrovolné odložení občanské zopovědnosti, spolupodílu na veřejném dění je ztráta zájmu o nápravu věcí společných.
Uvedu jako příklad nově zvoleného prezidenta USA Baracka Obamu, který se právě stal zhmotnělým objektem onoho skeptického východiska právě tím, že lidé záměrně nadsazují svá očekávání, vědomě utvářejí mýtus, kam přenášejí svůj vlastní podíl zodpovědnosti a možného selhání, a který je pro ně právě vhodným argumentačním vysvětlením, obviněnihodným objektem budoucího zklamání či neuspěchu.
Takto přeci nelze uvažovat, jedná se o ideový alibismus. Slabost vlastní odpovědnosti a činu. Je zde namístě citovat Segolen Royalovou, která říká: “Je třeba si odpustit<ve smyslu vlastního očekávání a spotřeby>, najít k sobě znovu cestu a pracovat.” Je potřeba, aby lidé vnímali společenské možnosti reálně, byli schopni oprostit se od spotřebních jistot, které nejsou řešením a ani dogmatem klidného vývoje. Není možné zaujímat dvojí postoj, kdy na jedné straně vyžadujeme přímou demokracii, velkou míru společenského vlivu, místo pro náš hlas, a na druhé straně nás nezajímá angažovaný postoj, zaujímáme nečinný negativismus, se kterým přistupujeme k veřejným poměrům a nakonec se dožadujeme spravedlivé reality.
Není mi již ani s podivem, jakých způsobů užívají soukromo-právní, respektive komerční televize v rámci své publicistické tvorby. O nových mediálních útvarech, žánrech televizní publicistiky se to má tak, že dochází k jejich vzájemné syntetizaci. Ta je vedena snahou přesvědčit diváka o jisté atraktivnosti a zajímavosti pořadu, avšak též diváka neodradit přemírou faktů, rozborů, statistik či rovinou úvahovou. Proto počala utvářet takové žánry, které spojovaly prvky méně věcné, více však dramatické. Dramatické prvky mohou být ku prospěchu sdělení tehdy, jsou-li jednak uvážlivě zpracovány ve výsledném celku a mají-li význam pro větší účastenství díváka, rozvinutí plastičnosti události či větší autenticitu. Jenže ony prvky nemohou být základem výpovědi, sdělení má být vedeno prvky věcnými a komentativními. Proto jim patří role rozšiřující a doplňující.
