Vkládám zde pouze myšlenkovou glosu, pomocí níž jsem si chtěl alespoň prozatím vyřídit účty s lidsky bezvýhradnou vírou v rozumovost a její automatickou spolehlivost.

Když mluvíme o člověku a zmíníme definici, že člověk je rozumový tvor, nemusíme se mýlit. Když už ne vždy rozumový tvor, tak přesněji tvor schopný užívaní rozumu, neboli tvor schopný (reflexivního) myšlení. Avšak dnešní doba nám ukazuje, že pro onen rozum není vlastní (není imanentní) charakter pozitiva, prospěšnosti. Kulturně-historický náhled nás nutí neustále zdůrazňovat proklamace a přesvědčení myslitelů předešlých dob o důležitosti a významu rozumu pro lidstvo. Není třeba zpochybňovat význam a roli rozumu v případě technologické pokroku, přírodovědného výzkumu či společenského studia, avšak i přes zdánlivost těchto “úspěchů” jsem svědkem stále horšího, nevratnějšího a primitivnějšího způsobu, jak sebe (lidstvo samotné) umí likvidovat. A tyto úspěchy pokroku často slouží imbecilnějšímu využití, než jsme někdy schopni domyslet. Chtělo by se říci, že jednáme absolutně iracionálně – použijeme-li termín dané oblasti, krátkozrace a bez rozvahy. Příroda neobsahuje rozum, alespoň ne nástroj myšlení se schématem fungování, který známe od sebe, a přesto vše funguje z hlediska sounáležitosti dějů harmonicky, s přirozenou, zákonitou nepochybností svého pohybu. Proto můžeme sice stále tvrdit, že člověk je tvor rozumový, jelikož rozum není to, co táhne přírodu kupředu, ale stejně tak musíme přijmout fakt, že rozum pozbývá jakékoli nadřazené pozitivní hodnoty, které by převyšovaly rozumové výsledky, jež by vedly k negativním důsledkům. Vzhedem k tomu, že současné zásahy jsou velice promyšlené, matematizované (ekonomika, výpočetní technika vojenského světa,…) a účelově nastavené, není možné mluvit o tom, že negativní přístupy či chování vychází z oblasti lidského iracionálna – pudovosti či instinktivnosti. Je nasnadě stále mluvit o rozumovém jednání.