Nejsou všude? Řekl bych, že ano. Chráněné území, nabídková předimenzovanost či pamatkové území – to pro státní zaměstnance nic neznamená, hlavně vydělat v éře pěstování konzumu a jít přes cokoli.

Vzhledem k tomu, že víceméně pravidelně sleduji situaci týkající se českých poměrů na poli obchodních řetězců, dovolím si zde vložit mírnou studii situace, která u nás ve vztahu k těmto centrům “zlatého telete” panuje.

Česká města stále podceňují sílu a dopady obchodních řetězců, nedomýšlejí chybné kroky, kterých se dopouští svojí lehkomyslnou a povolnou politikou. Vedení českých měst vychází zpravidla obchodním řetězcům vstříc za jakoukoliv cenu. Více v článku…

 …Žádné odborné studie či analýzy územního plánu nejsou zpracovávány, ba ani vyžadovány zastupitelstvem či vedením našich měst a obcí. Jedná se totiž o zátěžové studie do nichž je třeba vložit nějakou investici (avšak zpětně velice prospěšnou). Územní plány jsou lokálními politiky neustále porušovány a přepisovány ve prospěch řetězců. Poté je nadmíru těžké postavit se s reálnou úspěšností proti takovým rozhodnutím. Otázky typu – kolik, jaké a kde jsou potřeba velkoprodejny – se v naší zemi vesměs neberou v potaz. Začíná se u nás projevovat proces, jejž mnozí odborníci označují jako “amerikanizaci“ českých měst, právě nezastavitelným budováním dalších obchodů dochází k prodlužování periferních částí našich měst na úkor krajiny, jež se ovšem rozlehlostí na rozdíl od americké krajiny značně liší. Jeden z příkladných urbanizačních omylů našich obcí a měst je patrný třeba v dvacetitisícovém Blansku, na jehož území se usadilo už sedm velkoprodejen potravního zboží.

V zemích rozvinutějšího právního systému má stát danou problematiku promyšleněji ošetřenou a není umožněno developerům obchodních řetězců osvojovat si takovou míru expanzní svobody. V západních zemích se státní úřady snaží přímo regulovat vznik nových obchodních řetězců (především supermarketů). Tyto zásahy nesměřují na ovlivňování hospodářské soutěže, ale cílí na zajištění urbanistických kvalit a vyloučení škod na životním prostředí. Například ve Francii rozhoduje ministerská komise pro rozvoj obchodu o všech nových projektech s prodejní plochou nad 1500m2, k tomu nové hypermarkety můžou vzniknou pouze v místech, kde již dříve nějaká velkoprodejna stála. V Německu záleží především na územním plánu (ten shromažďuje informace o ekonomickém zázemí okolní oblasti, velikost případných nákupních center a jejich sortimentů) a na přísných podmínkách z něho vyvozených, které musí daný řetězec splňovat při stavbě a provozu své prodejny. Dále v Německu dbají na nenarušovaní významných kalendářní událostí a zakazují obchodním řetězcům prodej ve sváteční dny a také noční provoz. Zde se Česká republika stává zářným příkladem naprostého opaku. V Belgii je nucen žadatel o výstavbu doložit stanovisko sociálního a hospodářského výboru pro otázky distribuce v němž se posuzuje potencionální dopad prodejny na obchodní lokální síť. Podobné je to i v Japonsku, kde musí se stavbou prodejny řetězce souhlasit živnostníci v okolí. A nakonec v Itálii se k projektům vyjadřují jednotliví zástupci regionů, profesních komor a zaměstnaneckých komor. Ve srovnání se stavem, který panuje v našem státě se tyto rozdíly jeví až tristní a trestuhodně ledabylé. Stavbu u nás nemusí zastavit ani nesouhlas města, v jehož katastru se má obchod postavit.

Zajímavé a o něčem svědčící jsou rozdílné situace ČR, kde všechny obchodní řetězce podléhají direktivě cizích vlastníků, oproti vyspělejším zemím jako např. Německo, Francie či USA, kde většina řetězců spadá do područí domácích majitelů. Opět se zde ale dostáváme k politickému podhoubí těchto rozdílných stavů, například právě Německo či Francie znemožnily, aby na jejich trh vstoupil takový gigant řetězců jako je americký Wal-Mart.

Trend jež vyřešil jev růstové krize v západních zemí přichází nyní s uplatněním do České republiky. Jedná se o tzv. maloformátové prodejny. Příčina tkví v tom, že ve velkých městech už není pro obchodní řetězce dostatečné prostorové a odbytové místo, a proto se přesouvají i do menších obcí či center měst. Přímím úkazem zvýšené snahy probudit zájem o nákupní centrum v malých městech dokládají projekty společnosti Tesco, která již otevírá několik prodejen v městech s hladinou obyvatelstva kolem pěti tisíc. Většina takových obcí byla dosud doménou spotřebních družstev a nezávislých obchodníků. Se svými menšími formáty prodejen zde ale nyní chtějí uspět i tradiční hypermarkety a supermarkety. Řetězce se ale také začínají stěhovat z periferií měst do center bez ohledu na historický ráz či místní přesycenost. I sortiment těchto prodejen doznal změn a je přesně upraven podle nákupních zvyklostí a životního stylu zákazníků. Avšak vše vede k likvidaci městských prodejen a deformaci přirozeného uspořádání obchodů v městském centru.