Stačí pouze nějak tak se starostí o své zítřky a snahou obstarat se brát na zřetel své okolí, blížeji ho pozorovat, a člověk postupně dojde k závěru, že některé naše plánované kroky nejsou úplně nejpromyšlenější. Ale kdyby jenom to, ona nepromyšlenost, vágnost udržitelnosti je často dokonce lidmi pojímána jako běžná, přímo standardní. Jde mi především o vztah a roli, kterou zaujímáme k našemu rozrůzněnému a lidsky zbohatlému světu.

Ludvík Vaculík napsal v jednom ze svých fejetonů, že ekologie, vztah k životnímu prostředí by neměl být politických závazkem jedné politické strany, ale lidských základem, uvědomělým předpokladem chodu celé společnosti. Domnívám se, že bychom s tím měli nejen souhlasit, ale snažit se to i respektovat. Více uvnitř článku.

Mnozí lidé se dotazují k účelu třeba takové recyklace, většina z nich se dotazuje ze svého silně zakořeněného pocitu nechutě a odporu k požadavkům, které si hrají na závažné. U takových lidí se nejedná o nic jiného, než o absenci poněkud jednoduché úvahy. Je přirozené, že příroda PET flašky od kofoly, obaly od tatranek nebo igelitové tašky nestvořila a nestvořila je z prostého důvodu neřešitelné podstaty, která nemá jinou cestu než-li se státi obtížným odpadkem, který bude v budoucnu plout na svém odpadkovém ostrově v tichomoří. Proto se jeví jako náležité, že by lidé vše, co vytvoří podle obrazu a krátkozrakého nápadu svého, též měli recyklovat, což by umožnilo nejen opětovné použití (protože zdrojů není bezmezně), ale i řešení co s druhým lidským světem, který se nachází hned po obchodních centrech a bohatých výkladních skříních obchodních ulic, na smetišti a skládkách za rohem. Ten roh tam bude, i kdybychom od televize neodlezli několik let. Podivovat se proč bychom měli řešit otázku něčeho, co jsme přihlouple vytvořili a zanechali na svých ulicích a kopcích, je hodno opravdu jen přírodní, tudíž i lidské sebevraždy. 

Narážíme na další jednoduchý úsudek, odpovídající na otázku proč se starat o přírodu kolem, respektive proč se starat alespoň – a to bohatě dostačuje – o své vlastní, námi vytvořené bobky. My totiž nechráníme přírodu před jejím zníčení, ale chráníme tím sebe, před naším zníčením prostředníctví zplundrovaného životního okolí.

Claude Levi-Strauss vlastně odhaluje společenský klam, kdy poukazuje na fakt našeho myšlení, zapřičiňující nesamozřejmost našeho přístupu k okolí. Dle něho je naše pojetí kultury a přírody pouze výsledkem našeho klasifikačního myšlení, kdy jsme vlivem našich zvyků, tradic a chováním k našemu okolí určili zcela uměle pevné hranice toho a onoho. Příroda našeho myšlení je pouhým abstraktním produktem kultury, která našla způsob, jak její prvky znaturalizovat. Není se poté čemu divit, když lidé pokládají zpětnou vazbu našeho chování jako něco otravného a neověřeného. Je to vlastně žitý klam, který žít chceme. Straussovi stačí poukázat na cokoli, třeba jak přirozeně hodnotíme námi určené rozdíly mezi domácími zvířátky, které bychom přeci nikdy jako civilizovaní lidé nemohli usmrtit, venkovským dobytkem a chovaná zvířata, které je samozřejmé zabít, a nakonec divokou zvěří, která je námi jaksi dosti cizí svoji vzdáleností od našich kulturních výtvorů, a proto ji není běžné nějak míchat do našeho života. Nic z toho však nemá pevného odůvodnění, zvířata zůstávají zvíířaty.

Z toho vyplývá, že jsme si klasifikovali, kategorizovali skutečnost, tak aby nás nerušila a neomezovala lidskou svévoli v závoji zdegenerovaného pojmu svoboda. Ztrátou pojmu nutnosti z oné svobody se však ztrácí i nutnost, abychom zde žili déle, než se předpokládá.