Zajímavé, že lidé rádi vkládají do objektů konajících či umožňujících změnu záměrně taková očekávání, která mají povahu nereálnosti či neuskutečnitelnosti. Je to dáno tím, že se již předem snaží implikovat do takového očekávání (spojeného s realizací) možný neuspěch, a tudíž i smířlivý, odevzdaný postoj. Jedná se o jakousi zpětnou vazbu, preventivní skepticismus, z možného neúspěchu, nenaplnění, avšak příčinou jsou v tomto značným podílem i lidé samotní. Takový přístup však vede ještě k horším důsledkům, jelikož jakési dobrovolné odložení občanské zopovědnosti, spolupodílu na veřejném dění je ztráta zájmu o nápravu věcí společných.

Uvedu jako příklad nově zvoleného prezidenta USA Baracka Obamu, který se právě stal zhmotnělým objektem onoho skeptického východiska právě tím, že lidé záměrně nadsazují svá očekávání, vědomě utvářejí mýtus, kam přenášejí svůj vlastní podíl zodpovědnosti a možného selhání, a který je pro ně právě vhodným argumentačním vysvětlením, obviněnihodným objektem budoucího zklamání či neuspěchu.

Takto přeci nelze uvažovat, jedná se o ideový alibismus. Slabost vlastní odpovědnosti a činu. Je zde namístě citovat Segolen Royalovou, která říká: “Je třeba si odpustit<ve smyslu vlastního očekávání a spotřeby>, najít k sobě znovu cestu a pracovat.” Je potřeba, aby lidé vnímali společenské možnosti reálně, byli schopni oprostit se od spotřebních jistot, které nejsou řešením a ani dogmatem klidného vývoje. Není možné zaujímat dvojí postoj, kdy na jedné straně vyžadujeme přímou demokracii, velkou míru společenského vlivu, místo pro náš hlas, a na druhé straně nás nezajímá angažovaný postoj, zaujímáme nečinný negativismus, se kterým přistupujeme k veřejným poměrům a nakonec se dožadujeme spravedlivé reality.