Jistá americká socioložka přichází s bystrým postřehem: Je třeba, aby nám média předkládala to, co potřebujeme, nikoli to, co chceme. Sama svoji tezi podepírá úsměvným příkladem –  lidé mají také mnohokrát chuť jíst cukroví či jiné lahůdky, které jim sice chutnají, ale nejsou vůbec zdravé – neboli, lidé by měli jíst, co potřebují, nikoli to, co pouze chtějí. Když už takové zobecnění, tak se stačí podívat o dva tisíce let zpět, kdy Hérakleitos, moudrý to občan Efesu (to město proklínal, dokonce žádal, aby se šli všichni jeho dospělí obyvatelé  dobrovolně oběsit), povívá: “Pro lidi není lepší, děje-li se, co si přejí.” Což je též vážný poznatek, jelikož svým způsobem zbavuje lidi samotné relevantnosti vlastního rozhodnutí. Více v celém článku.

 

Kdo by však poté za lidi rozhodoval, kdo by jim předkládal ono potřebné? Hérakleitos odpovídá, že ti, kteří mají nejblíže k logu (řeči rozumné), americká psycholožka volí krapet jinou odpověď, prý média – potažmo ti, co média utváří. V obou případech opět lidé, ale jakých kvalit? Nevidím zde nesnázi jednotného vysvětlení obou východisek. Je třeba, aby média měla jistou odpovědnost, to znamená, že by je měli utvářet lidé rozumní. Jenže, je vůbec možné (spíše smysluplné) dnes tak jednoduše promlouvat o idejích institucí, když přitom tušíte, že taková idea a možnost ovlivnit její skutečnou tvář je bráněna neprostupnými masami úřednických postupů, kalkulů a prvořadým cílem úspěchu, než-li prospěchu? Nic naplat, všichni by měli revidovat.

Jistě, že je třeba, aby ony instituce nedosahovaly ztrát, jenže někdo se přestal ptát, co jsou to ty ztráty? Bylo by nanejvýš pošetilé domnívat se, že se jedná o finanční ztráty. A co ztráty gramotného vlivu na publikum či čtenáře či posluchače? Bude vůbec možno nějak konstruktivně zaujmout někoho z nich, když se stanou požitkáři příliš laciného? Takováto cesta vlastně nepěstuje zdravou základnu recipientů, ale nutí je degradovat neustále vlastní požadavky. To povede k tomu, že jednou jim všem přijde nanejvýš obtížné vstřebávat estrády a vydají se do ulic plivat a vydávat zvuky jen tak pro sebe (což se již děje – onehdá mě ze spánku vyrušil jakýsi rachot, vstanu, jdu na balkón, spatřím dva chlapce mého věku, jak s nadšení rozkopávají trafo-stanici, a když jsem se jich otázal, co se to děje, odpovědeli, že se to děje asi samo od sebe -?-!-).

Rád bych zmínil něco o ztrátě veřejného vkusu, ale je mi zatěžko to vlastě nějak více rozvíjet. Veřejný vkus je vlastně logický termín, jedná se o kontradikci, ale to také nechci přílišně rozvíjet. Ztráty nastávají tehdy, když se jedná krátkozrace. Těžit z hlouposti je krátkozraké a doplací se na to. Na člověka stejně nejsilněji odjakživa dopadá působnost veřejného mínění, společenských vlivů, tudíž není důvodu divit se požadavku po odpovědnosti médií. Smutnou zprávou je, že teoretici médií jako Hall či Herman dnes tvrdí s kritickou skepsí, že ” úlohou moderních médií je výroba ,obecného souhlasu’, a nikoli ,přemýšlení o obecném mínění’ “

To se mi však jeví jako zamotaný kruh – mínění si přece lidé nejvíce rozvíjí a kontrolují skrze komunikaci – ať už jenom jednostranou z médií. Ale cesta výroby umělého mínění je cesta automatů, kteří budou kráčet, aby byli hlavně zneužiti. Je třeba si říci, že jednou z povinností médií je předkládat nepokrytě podněty, které povedou k nutné názorové tvorbě. Jak? Není třeba vše doslovně hodnotit, lidé by se s tím měli poprat sami, ale nepodceňujme je, nyní jsou na řadě též média, ať se poperou s vlastní prohnilostí. Ideální, že? To by muselo dojít ke konsolidaci obecných poměrů, jelikož mi přijde na hlavu postavené, že třeba tiskové médium Blesk je nejvíce všemi kritizováno, a přitom si ten přebarevný deník všichni kupují. Sakra lidi, když už tržní chování, tak tržně též kritizujte a přestaňte to kupovat.

Na závěr bych chtěl připomenout, že odpovědnost médií je vlastně odpovědnost společnosti. Je to veřejná odpověď na otázku, jaké mají lidé od života očekávání, co si od života představují. Média jsou onou kýženou společností pro společnost. A nelze nesouhlasit, že média jsou nejvlivnějším povoláním společnosti, jejichž obsah a výstupy mají dopad na podobu a existenci demokracie. Nevidím jinou cestu, než-li tu, která implikuje formativní rozměr svých sdělení.