You are currently browsing the monthly archive for leden, 2009.
Glosa – Zamýšlím se nad lidskou názorovou mobilizací, chutí a skutečným přáním něco měnit. Zatímco v Myanmaru se náznak demonstrace třeba proti věznění rovná dlouhá léta vězení, spravedlivá a jednotná legislativa se rovná zbožnému přání, u nás žádná junta, žádná persekuce, a přitom žádné náznaky nelibosti. Nepostřehl jsem žádné demonstrace vůči nabourání ústavních pilířů moci, když se odhalilo, že Nejvyšší státní zástupkyně a jí podobní – jurisdikce a vládá – výkonná moc se jaksi přátelsky sloučily. Vůbec ta naše ústava se bere jako pytel ke šťouchancům. Někdy se za ní někteří rádi schovávají, jindy v jejím rozporu se s ní soudí. Vycházejí zákony, které tak nějak nejsou v souladu s ústavou. Vznikají přeběhlické “černé” strany, které neodrážejí legitimní vůli voličů. Lidé si tedy mohou v té své nepřímé demokracii volit jak chtějí, ale záleží na vůli někoho, kdo má funci zastupovací podle hloubky kapsy. Že by tedy nelegitimní, tudíž neústavní výkonná moc? Nikoho to nezajímá. Nikdo se nebouří, v médií se rádo relativizuje, rádo se nemluví o chybách, o těch se pouze domácky šušká. Je o tu ústavu ještě zájem?
Nejsou všude? Řekl bych, že ano. Chráněné území, nabídková předimenzovanost či pamatkové území – to pro státní zaměstnance nic neznamená, hlavně vydělat v éře pěstování konzumu a jít přes cokoli.
Vzhledem k tomu, že víceméně pravidelně sleduji situaci týkající se českých poměrů na poli obchodních řetězců, dovolím si zde vložit mírnou studii situace, která u nás ve vztahu k těmto centrům “zlatého telete” panuje.
Česká města stále podceňují sílu a dopady obchodních řetězců, nedomýšlejí chybné kroky, kterých se dopouští svojí lehkomyslnou a povolnou politikou. Vedení českých měst vychází zpravidla obchodním řetězcům vstříc za jakoukoliv cenu. Více v článku…
Stačí pouze nějak tak se starostí o své zítřky a snahou obstarat se brát na zřetel své okolí, blížeji ho pozorovat, a člověk postupně dojde k závěru, že některé naše plánované kroky nejsou úplně nejpromyšlenější. Ale kdyby jenom to, ona nepromyšlenost, vágnost udržitelnosti je často dokonce lidmi pojímána jako běžná, přímo standardní. Jde mi především o vztah a roli, kterou zaujímáme k našemu rozrůzněnému a lidsky zbohatlému světu.
Ludvík Vaculík napsal v jednom ze svých fejetonů, že ekologie, vztah k životnímu prostředí by neměl být politických závazkem jedné politické strany, ale lidských základem, uvědomělým předpokladem chodu celé společnosti. Domnívám se, že bychom s tím měli nejen souhlasit, ale snažit se to i respektovat. Více uvnitř článku.
“Mou druhou zásadou bylo, býti podle možnosti co nejpevnější a nejrozhodnější ve svých činech a stejně vytrvale přidržovati se nejpochybnějších názorů, jakmile jsem se k tomu rozhodl, jako kdyby byly nejnepochybnější…
americký a ruský prezident s Po(d)stavou a BriFem? Klikněte pro větší obrázek!
Zajímavé, že lidé rádi vkládají do objektů konajících či umožňujících změnu záměrně taková očekávání, která mají povahu nereálnosti či neuskutečnitelnosti. Je to dáno tím, že se již předem snaží implikovat do takového očekávání (spojeného s realizací) možný neuspěch, a tudíž i smířlivý, odevzdaný postoj. Jedná se o jakousi zpětnou vazbu, preventivní skepticismus, z možného neúspěchu, nenaplnění, avšak příčinou jsou v tomto značným podílem i lidé samotní. Takový přístup však vede ještě k horším důsledkům, jelikož jakési dobrovolné odložení občanské zopovědnosti, spolupodílu na veřejném dění je ztráta zájmu o nápravu věcí společných.
Uvedu jako příklad nově zvoleného prezidenta USA Baracka Obamu, který se právě stal zhmotnělým objektem onoho skeptického východiska právě tím, že lidé záměrně nadsazují svá očekávání, vědomě utvářejí mýtus, kam přenášejí svůj vlastní podíl zodpovědnosti a možného selhání, a který je pro ně právě vhodným argumentačním vysvětlením, obviněnihodným objektem budoucího zklamání či neuspěchu.
Takto přeci nelze uvažovat, jedná se o ideový alibismus. Slabost vlastní odpovědnosti a činu. Je zde namístě citovat Segolen Royalovou, která říká: “Je třeba si odpustit<ve smyslu vlastního očekávání a spotřeby>, najít k sobě znovu cestu a pracovat.” Je potřeba, aby lidé vnímali společenské možnosti reálně, byli schopni oprostit se od spotřebních jistot, které nejsou řešením a ani dogmatem klidného vývoje. Není možné zaujímat dvojí postoj, kdy na jedné straně vyžadujeme přímou demokracii, velkou míru společenského vlivu, místo pro náš hlas, a na druhé straně nás nezajímá angažovaný postoj, zaujímáme nečinný negativismus, se kterým přistupujeme k veřejným poměrům a nakonec se dožadujeme spravedlivé reality.
Vzhledem k sérii článků na téma žurnalistiky, které pro tyto stránky sepsal a sem vložil “My learned friend”, jsem se rozhodl přihodit také svou trošku do mlýna. Jen na mne, prosím, neplivejte, že moje vzdělání v oboru žurnalistickém nedosahuje takových výšin a že moje poznámky k tématu se pohybují píše na prahu pozorování, nežli seriózní vědecké práce.
Více čtěte “after the break”…
Není mi již ani s podivem, jakých způsobů užívají soukromo-právní, respektive komerční televize v rámci své publicistické tvorby. O nových mediálních útvarech, žánrech televizní publicistiky se to má tak, že dochází k jejich vzájemné syntetizaci. Ta je vedena snahou přesvědčit diváka o jisté atraktivnosti a zajímavosti pořadu, avšak též diváka neodradit přemírou faktů, rozborů, statistik či rovinou úvahovou. Proto počala utvářet takové žánry, které spojovaly prvky méně věcné, více však dramatické. Dramatické prvky mohou být ku prospěchu sdělení tehdy, jsou-li jednak uvážlivě zpracovány ve výsledném celku a mají-li význam pro větší účastenství díváka, rozvinutí plastičnosti události či větší autenticitu. Jenže ony prvky nemohou být základem výpovědi, sdělení má být vedeno prvky věcnými a komentativními. Proto jim patří role rozšiřující a doplňující.
Navštívil jsem galerii moderního a současného umění v Eindhovenu Van AbbeMuseum, kde jsem se poprvé nepotýkal s nesnází (tak pro mne častou především u současného umění) komunikovat s dílem či se ponořit se do mluvy díla, dokonce jsem nacházel neobyčejné odpovědi, které bych zde rád vložil. Více níže…
Jistá americká socioložka přichází s bystrým postřehem: Je třeba, aby nám média předkládala to, co potřebujeme, nikoli to, co chceme. Sama svoji tezi podepírá úsměvným příkladem – lidé mají také mnohokrát chuť jíst cukroví či jiné lahůdky, které jim sice chutnají, ale nejsou vůbec zdravé – neboli, lidé by měli jíst, co potřebují, nikoli to, co pouze chtějí. Když už takové zobecnění, tak se stačí podívat o dva tisíce let zpět, kdy Hérakleitos, moudrý to občan Efesu (to město proklínal, dokonce žádal, aby se šli všichni jeho dospělí obyvatelé dobrovolně oběsit), povívá: “Pro lidi není lepší, děje-li se, co si přejí.” Což je též vážný poznatek, jelikož svým způsobem zbavuje lidi samotné relevantnosti vlastního rozhodnutí. Více v celém článku.
Arvo Pärt, estónský skladatel řazený mezi tvůrce “spirituálního minimalismu”. Nejsem hudební teoretik, takže opět vkládám odkaz pro bližší informace o tvorbě a tvůrčích postupech. Dle mého se jedná o neopomenutelného skladatele.
Rozervanost poslechu - Tabula rasa.
Křehce vysvobozující – Spiegel im Spigel.
Znáte je? Uhrančivé…
nebo
