You are currently browsing the monthly archive for prosinec, 2008.
Není mi to příjemné, vlastně se domnívám, že i nikomu dalšímu, kdo se rád ohlíží, jelikož sleduje změny, jež se neustále v různých vlnách nabízí kolem. Nebe se nehroutí a očekávám radosti i zítřejšího dne. Přesto jsem jaksi pocitově nesvobodný, stísněný. Mám dojem, že lidé se neumějí radovat přirozeně, ne běžně. Ví to, proto ten masový obřad. Jenže, proč tedy otáčejí hlavy od toho, co si sami vyvolávají, proč ne konečně uvolněnost, ale křeč a plejády nenasytných barev a výbuchů. Proč nepozorují své okolí, svět jedné denní změny, ale schovávají se za standardní postoj k takové chvíli. Nelze tím myslit všechny. Nechci ani napadat onu chvíli, ale chtěl bych odstranit onu pachuť za organizací společných pohledů jednoho dne. Více uvnitř článku.
Erik Satie, francouzský skladatel, žil a komponoval na konci 19.století, inspiroval a byl obdivován těmi, kteří jsou dnes obdivováni námi. Zvláštní to osud průkopníka a experimentátora hudebního minimalismu, člověka tajemných pohnutek a proměnlivých přesvědčení. Trochu jsem patrál po informacích o jeho životě, nakonec jsem našel uspokojivý ZDROJ.
Ale texty a psaní stranou, Satie skládal hudbu - Gnossiennes No.1
Neobvyklé zpracování klavíru a akustické kytary – Gnossiennes No.1 *
Mimojiné, Satie užíval vlastní hudební terminologii, což je dáno jeho oblibou antické kultury.
Nelíbí se mi to. Důvod – přes milión pokácených stromů v jedné malé zemi za jeden měsíc. Důvod proč s tím souhlasit? Tradice? Tradice hlouposti? Jsme opět u těch forem, obsah je na nás.
Je to přímo hanedbné. Obzvláště jste-li prozíravějšími svědky toho, jak slepě a automatizovaně člověk přistupuje ke všemu okolnímu, co sám utvořil a sám především lehce níčí. Plýtvání, to jest veliký problém naší společenosti. Co však to plýtvání je? A proč problém?
Plýtvání je definovatelné jako jev bezdůvodného, znehodnocujícího i nadbytečného užívání. Zálěží na povaze užívaného artefaktu, jeho opotřebovatelnosti či spotřebovatelnosti apod. Jenže ona definice vlastně v hlubším poznání ztrácí pevné základy. Stačí se zamyslet nad onou spotřebou, užíváním a potřebou všech těch lidských výtvorů obecně a člověk zapochybuje, zda je rozdíl mezi čistým papírem (k jehož vyrobení, potisku, dovoz do prodejny a z prodejny ke kupci bylo třeba mnohé energie), který je jako čistý vyhozen, protože leží někde osamocen či má zahlý rožek, a mezi papírem, který je potisknut, popsán, použit k nějakému účelu, jehož význam je stejně krátkodobý a rutinní. Z toho vyplývá, že rozdíl mezi plýtváním a neplýtváním je ve způsobu účelnosti, užitku. Avšak není již některý ten užitek plýtváním?
Proč ale mluvíme o plýtvání, proč by to měl být problém? Odpověď je nasnadě. Odpověď leží v rovině, kterou již člověk nemůže nijak podstatně ovlinit, změnit. Leží v přírodní povaze naší planety a její omezenosti, v omezenosti jejích zdrojů. Stačí metafora o červu, který si vyjídá své jablko. Osud planety a červa je poněkud odhadnutelný, jedno souvisí s druhým. Z toho by nám mělo být jasné, že onen jev plýtvání je neuchopitelný, vyjadřuje pouze explicitní znehodnocení před tím se zdánlivým účelem. Já nevidím rozdíl mezi vyhozenými prázdnými štosy papíru a papíry potisklé burzovními informacemi, či reklamními letáky. Rozdíl nevidím v užitku, protože tam není žádný udržitelný užitek. Jenže člověk musí nějak žít, v nějakém použitelném prostředí. Je proto třeba ustanovit jisté uvážlivé využívání oněch zdrojů a energie. Uvážlivé jako výsledek úvahy lidské potřeby. Jenže v tom je ten problém. Proč naši bratři opičácí, psíčci či ptáčci neplýtvají, když mají i oni své potřeby. Začínám uvažovat o myšlence, že konzum je výtečná cesta prozřetelnosti, jak se rychle zbavit toho otravného člověka svojí vlastní činností.
Plýtváme tedy soustavně, neustále, je to povaha lidské činnosti již od neolitické revoluce. Neexistuje řešení plné návratnosti, přírodního naplnění účelnosti věcí, které jsou vyrobeny pouze podle obrazu lidského. Jediné co nás může napadnout je šetrnost, střídmost, odbourání krátkozrakosti. Vyžírat pompézné a přímo k propasti, nebo obezřetně ze strachu z těch podivných věcí, které kolem nás NARŮSTAJÍ, možná ta propast nebude tak nepřekročitelná.
Teoreticko-praktická část
Lidem stačí pouze utvořit kategorii, společensky užitnou a užívanou formu, která je samozřejmě determinována základní představou, samotnou strukturou této formy, ale čistá výplň, obsahovost je libovolná. Tedy libovolná po jistou míru, míru jakožto hranici dané struktury, dané danou ustanovenou představou.
Možná to bude znít podivně, příliš formalisticky (někomu i nesmyslně), ale v této chvíli mluvím o Vánocích, o svátku. Pomiňme v tuto chvíli vánoční podhoubí, jeho původ a původní poselství. Není ho dnes třeba, tedy není ho třeba registrovat v tomto příspěvku. Proč? Protože jak jsem již zmínil, obsah je libovolný, stačí opěrné tématické body, které jsou součástí oné představy, poté jsou přijatelné, ale ničemu jinému neodpovídají.
Proč o tom nyní tímto způsobem rozmlouvám. Pohnutek je v současné chvíly přehršel. Je třeba zdůraznit psychologismus svátku, jakožto hlavní pilíř jevu zvaného svátek. Postřeh – jste v pokoji u okna, kolem kterého chodíte denně, venku vidíte zamrzlou nebo zasněženou krajinu, prostředí. Krajina ve vás jistě může vyvolávat různé pocity, většinou odvislé od vašeho psychologického stavu. V daném vztahu je možné nalézt analogie, ty vysledujeme empiricky. Není třeba ani činného zamýšlení, ono to funguje podvědomně, mnohokrát již rozeznáte původ či příčinu vašeho rozpoležení při pohledu na prostředí venku. Ale on je tam ještě jeden prvek ovlivňující celkovou apercepci (možná blízký Lockově sekundární vlastnosti), to jest ony zmíněné uměle, pouze vědomě utvořené formy. Forma – svátek vánoční. Jdete kolem okna, jste si vědomi/podvědomi díky různým působícím vlivům oné atmosféry - advent, blížící se čas sváteční -, vidíte zimní krajinu a vnímání oné krajiny (nikoli pouze recepce) se vás emočně (nutná apercepce) dotýká nezvykle jinak, než zimní krajiny po Vánocích, bez Vánoc. Jak jinak? Stačí, aby venku byla stejná krajina, ale nebyla ve vás přítomna působnost oné “atmosféry” (duševního formy) a krajina působí naprosto odlišně. Zní to banálně, kde je meritum věci?
Smysl tkví především v tom, co uvedu posléze. Také však tkví v tom,, že představa lidí o vánocích či o tzv. duchu vánoc nevychází z nějaké transcendence, je stimulována čistým psychologismem. Je očekávatelná námitka těch, kteří by se zmínili o podmíněnosti psychologického vědomí v každém aktu vnímání a smýšlení, ale zde je třeba umět rozlišovat. Subjekce je přirozená, je to samotná povaha vědomí, to nikdo nepopírá, bavíme se zde však o vnějším, nesubjektivním podnětu, který by opodstatnil podstatu oné formy (třeba svátku) mimo lidský determismus, jeho přirozené psyché. Ten však zde není přítomen. To je stále zřejmé, také to zmiňuji jako premisu. Hlavní smysl tedy spočívá právě v oné formě, jakožto v podstatě třeba onoho svátku. Formy, které člověk utváří z různých vnitřní sociálních důvodů, nejsou nijak ve své esenciální vlastnosti (kvalitě podstaty) závislé na obsahu, jak jsem nahoře popisoval. Jsou, obsah je možné libovoně dosadit, nesmí však vybočit mimo hranice formy, tvořené formálně zpracovanou představou. Mluvím zde o formách, které nejsou transcendentální, které můžeme uchopit jako víceméně čistý útvar psyché. Forma Vánoc není transcendentální. Co z toho vyplývá?
Vyplývá z toho, že lidé jsou schopni dosadit do obsahu oné formy, do Vánoc cokoli. Může se to příčit tradici, zvyku, ustáleným pravidlům, ale stačí pouze, aby lidé vše nové, nepochopitelné, příčící se přizpůsobili oné formě, tomu, co jí tvoří – představě -, a vše bude stále fungovat. Je nasnadě otázka, co je ona forma – pro nás představa – je to jako struktura jisté očekávání a zákadní rámce informací, které jsou stavebními kameny oné formy. Můžeme mluvit i jakémsi duševním médiu. Třeba médium (není duševní) v podobě telefonního mobilu – je zde forma – očekávání (možnosti přístroje=funkce) a základní rámec informací (výstup mobilu bude v danou situaci daných mobilů třeba elektronický, signálně kódovaný…). Jeho jako formu neovlivní výstupy, ať jsou prospěšné, moudré, chytré, nebo duchaprázdné, zbytečné odporné.
Praktická část
Jaké to divy, že lidé jednou mluví o Ježíškovi, jednou o svatém v cizím jazyce, jindy vánoční nadílce. Obsahová logika vánoc je libovolná, mínění, dle mého směřuje k totálnímu roztříštění obsahových jistot, ale Vánoce samotné to nijak neohrozí. A pokud ano, tak vznikne jiná forma, třeba svátek štědrosti a lásky nebo lásky konzumu a front nebo jitrnic a prostých veselic.
Post Scriptum:
Daný příspěvek neobsahuje hodnocení Vánoc, ale jejich potřeštěného obsahu, který migruje a mění tváře.
… „Podceňujete náklonnost své paní dcery ke svému oddanému služebníkovi a podceňujete mou britskou houževnatost. Neusiluji o nic neslušného, naopak rád bych legalizoval vztahy mezi madame Rousseauovou a mnou.” Vstal a uklonil se. „Mám tu čest, madame,” pravil, „požádat vás o ruku vaší paní dcery.” Stará řekla suše: „Moje dcera je vdána. To by vám nemělo být neznámo.” „Nutíte mě, madame,” pravil Nicolas, „abych vyslovil drsně a jasně, jak to je. Tak tedy, poznal jsem až dosud na každém ze svých koní, když to s ním šlo z kopce, a tak vám řeknu: s panem filosofem to už dlouho nepotrvá. Když někdo šestašedesát let tak namáhavě filosofuje, pak mu dojde šťáva. Jsem zde já jako následník, který to myslí vážně, mám prostě povinnost dohodnout se včas, to je nyní, se svou budoucí paní tchýní.” „To jste vedle jako ten biskup, monsieur,” pravila s vlídným výsměchem madame Levasseurová. „ Můj pan zeť je od přírody střídmý, znamenitě se zde zotavil a my jej dobře opatrujeme, moje Tereza a já. Právě tihle lidé, kteří vypadají neduživě, jsou odolní. Ten se ještě dlouho udrží, náš Jean Jacques, buďte bez starosti.” …
Bláznova moudrost, Lion Feuchtwanger
Rozhodl jsem se, že zde budu postupně, leč nepravidelně seznamovat čtenáře daného blogu s mými postřehy a zkušenostmi na poli “nezávislých”, hodnotově vytříbených a svým přístupem liberálních/liberálnějších, lépe řečeno názorově otevřenějších tiskovin. A to z důvodu všem více méně známých – z naštvání, ze znechucení, z myšlenkového zavrhnutí společensky tmářských a lidově zkreslujících (tiskových) médií. Za pokus to stojí.
Myslím, že je záhodno a ve prospěchu věci společenského uvědomění, čtenářského poznání a sblížení se s možnostmi řešení sociálních úskalí rozumným a účastným způsobem zmínit se zde o tiskovině svým posláním v končinách naší země stále ojedinělé a stále většinově přehlížené (avšak stav věci se, doufejme, zlepšuje). Řeč je o periodiku Nový prostor, časopisu distribuovaného sociálně znevýhodněnými osobami, kteří svým pouličním kolpolterským prodejem představují snad jediné oficiálně působící kameloty v České republice. To je ku prospěchu informačního koloritu. Nechme stranou tiskoviny a letáky propagačního rázu, jež jsou na ulici přímo vnucovány. Zde se jedná o nezávislý, obsahově nesmlouvavý a přínosný plátek, který ve své dvoutýdenní periodicitě věnuje pozornost rozmanitým společenským tématům, jež jsou mnohdy záměrně upozaďovány navyklou “informační sítí” masových médií. Dlouhodobější zájem o tento časopis mě přiměl též k sledování situace kolem prodejců a jsem pravidelně veden k rozmrzelosti nad postojem lidí k dané tiskovině. Mnohdy mi to již nedalo a dotazoval jsem se přátel či lidí blízkých, proč o daný časopis nejeví zájem a nevšímají si netradičního prostoru, který tento dvoutýdenník v běžném městském životě zaujímá. Odpovědi působí z valné části zklamání, jsou projevem nezájmu, sociální ignorance a diletantské autoracionalizace (pohodlného sebe-ujišťování) o nízké, až mrzké kvalitě takového to projektu. Přitom jen málý počet z dotazovaných si snad jen jedinkrát zakoupil NP. Píši to z jakési roztrpčenosti nad (ne)solidárním smýšlením společnosti ve které žiji. Na druhé straně kritický náhld má mít své východisko. NP je rozhodně nepřehlédnutelný a má již stálou základnu věrných či uvědomělých čtenářů. To ukazuje , že některé cesty je třeba podporovat a snažit se je trpělivě objasňovat, někteří lidé mě mile překvapují a i já sám jsem kdysi nejevil většího zájmu k něčemu zdánlivě tak podivnému. Proto nabádám ke zkoušce tiskoviny, která svoji kvalitou opravdu vyčnívá nad ideově standardizovaný průměr. Více již na stránkách Nového prostoru.
Projev jako vymezování, nebo vymezování projevem? *
Není možné si nepovšimnout, že výraznou část příspěvků českých aktivitu vykazujících blogů na wordpressu ovládají skupinky ideologicky a humanitně pomatených lidí. Struktura jejich příspěvků je vskutku vrcholná (více než sarkasmus). Jedná se o civilně a liberálně tvářící se soubory sdělení, které nestojí ani za kliknutí. Tedy zprvu možná ano, je třeba se však náležitě poučit, že nikoli. Více uvnitř článku.
Dovoluji si zde publikovat části eseje Carla Bernesteina, nestora “investigative journalism” a teoretika médií, jelikož mi jeho poznatky, týkající se především amerického stavu žurnalistiky přijdou dostatečně přiléhavé pro charakterizaci tendencí a podoby současné většiny českého periodického tisku. Za pozornost stojí spojitost názorů české obce mediálních kritiků, kteří tvrdí, že vlivy americké žurnalistiky se u nás objevují s několikaletým zpožděním, a dané práce, která je již několik let stará.
“Dnes vytváříme jev, který by, stručně řečeno, zasloužil titul idiotská kultura…Poprvé v dějinách Spojených států se výstřední, cynické a stupidní stává kulturní normou, ne-li dokonce kulturním ideálem. Nechci napadat populární kulturu. Dobrý žurnalismus je populární kultura.”
“Obhájci institucí, které napadám, se jistě začnou odvolávat na první dodatek ústavy o svobodě slova. Ve svobodné zemi máme svobodu, i pokud jde o brak, to je jasné. Ale skutečnost, že brak si vždy najde odbytiště, neznamená, že mu toto odbytiště musíme sami poskytovat. Všichni na první pohled poznáme pornografii a shodneme se na tom, že má právo na existenci. Ale jenom kvůli tomu přece všichni nezačneme vydávat porno…”
“… odjakživa vycházel agresivní, senzacechtivý bulvární tisk; odjakživa tu existovaly společenské rubriky plné drbů. Ale ještě nikdy nedošla situace tak daleko, aby teoreticky seriózní lidé – myslím tím tzv. intelektuální a společenkou elitu – takovými rubrikami a pořady žili (a skutečně jim věřili!) a aby je milióny dalších brali za hlavní zdroj informací.”
“Žurnalisté si musejí položit stejně elementární otázky, jaké kladou jiným mocným společenským institucím: komu slouží, na jaké úrovni a proč povyšují své zájmy nad zájmy veřejnosti a pravdy. Média jsou totiž opravdu asi nejvlivnější velmocí dneška, rezignovaly však na své povinnosti a důsledek této rezignace je směšný tyjátr a triumf kultury idiotů…”
převzato od Bartkoška
Je možné ubránit se reklamním útokům? Dalo by se říci, že strategie a způsob profilace reklamních sdělení je opravdu na vysoké úrovni. Není se čemu divit, jelikož reklama je dnes význačnou a prominentní oblastí trhu, kdy lidé různých sociálně-vědních oborů nabízejí své znalosti, poznatky a postřehy, aby je mohli užitečně znehodnotit za nějaký ten peníz přímo k zneužití v reklamním. Persvazivita, intenzita a důmyslná podprahovost je dnes doplněna prostou hutností a kvantitou. Jak jinak byste hodnotili situaci, kdy na jedné z chronicky rušných ulic zastaví vůz s nákladem velkého osvíceného billbordu, který má zabudovaný tlampač, jenž ohavně a především HLASITĚ nutí všechny kolem přistoupit na tu pitomou hru a být přesvědčeni.
Pokud bylo možné dříve reklamu hodnotit jako propagační sdělení, jež působí implicitně a podvědomě na nějakou nebohou oběť masového společenského života, a tím ho dovedla přesvědčit, tak nyní to již neplatí. Reklama již dávno ztratila ve své působnosti, mediálním útoku na reklamou zdegenerované a přesycené (lépe řečeno předávkované) recipienty nějaký tajemný vliv. To snad i tvůrci reklam s notným zpožděním zaregistrovali, a proto již žádná nenápadnost, ale ostentativní zdůraznění imbecility, žádné zahalené metody přesvědčování, ale prostě výbuch množství a koncentrace, barev a nesmyslů. Proč zakrývat, že je reklama bobek lidské potřeby, je třeba, aby ten bobek všichni vědomě chtěli. Jistě, reklama prý slouží společnosti ve své společensko-ekonomické potřebě, je prý dokonce projev demokracie. O tom snad jindy. Dnes musí být v reklamě vše řvoucí, oslňující a veliké a také co nejčastější. Obsahově se to projevuje tak, že stačí zvýraznit vše sdělené, vše prezentovat a ukázat s maximální silou. Má-li být nová mikroskopicky tenká vložka, trojúhelníkový vysavač či nejsladší kofeinový nápoj s minimem cukru (často i žádným) dostatečně vnímán, je třeba v reklamě použít co nejvíce prvků. Reklamy se nyní rády prezentují hojností, kýčem a maximem slastí, a to co nejvíce naplno. Výsledek je právě ona rezignace, lidi si to koupí, protože je jim líto, toho potenciálu celé země, toho potenciálu lidské práce určené bobku nepotřebnosti. Nedostatek obilných sazenic v zemích třetího světa? Hladomor? Ne, na to zapomeňte, my Vám dáme hovor o deset haléřů levnější v neděli od druhé do třetí hodiny ranní.
Dnešní pojetí reklamy? Reklama jako vědomí a smysly drtící teror, všudypřítomná snaha k nevolnosti, nechuti, otravě a šílenství. Působnost, jež vede lidi k podlehnutí v domnění, že tím uniknou, bude jim lépe s novým toaletním papírem s rozdílným potiskem na obou stranách, s támpony, které zaberou méně času než-li dříve, kdy vše bylo jasné, že Helena si z párty na hodinu odskočila, protože měla své přirozené problémy nebo je třeba si lepit nejlépe tři telefóny na tělo, jelikož to pomáhá být dostatečně mobilní. Trochu se to podobá Kleinové Doktríně šoku.
Východisko? Bouře, studentské bouře, které vše zníčí a poté se její účastníci, studenti všech věkových skupin opijí v blízkých hospůdkách.
Třeba takto - http://www.unicef.cz/index.php?pg=2&id=66&zp=1
nebo takto - http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=114
Řekněme, že se máme dobře. Máme se dobře, protože si můžeme bez relativních problémů vytyčit cíl a náplň našeho uspokojení. To vše vede k možnosti dobrého stavu. Daného uspokojení či potřeb můžeme lehce dosáhnout. Jeden z předpokladů je zdraví a možnosti. Někteří je nemají, ale nemohou to tak lehce ovlivnit jako my.
Též však můžeme říci, že dilemata zda požitek corn-flakes, nebo nutela (zástupný příklad) se mohou projednou stát opravdu nevýznamnými a uvolit daný, třeba finanční potenciál, někomu jinému při výběru bída a zmar, nebo menší bída a šance. Jsou totiž lidé, kteří umírají na nemoci pro nás neškodné, bez naděje s potřebným lékem, bez možnosti na uzdravení.
Ty blogy jsou vlastně zábava – odborníci digitálních médií mluví o naplnění MacLuhanovy interaktivity – multimédia jsme my samotní, uživatelé a zároveň producenti. Levinson má kritické připomínky – nikoli multimédia, ale jediné médium, jež napodobuje ty ostatní – média se požírají navzájem.
Teď můj osobní názor. Nějak se mi ty blogy protivily, ale nesmím být zpátečník. Nechci se podezírat, zda dobové pochopení není pouze tendence následování (těch druhých). Dilema! Ale kvantita uživatelů je odzbrojující. Ale i tak se mi nelíbí představa uniformity, chybí uvědomělé protesty – za fyzický kontakt. Ale ten spěch, dobrá, je třeba elektronické komunikace, je to schůdná varianta. Sice mírně mrtvolná, takový vztah – technika člověk technika, ale budiž. Avšak svět tváří (obloha, chůze po cestách, průčelí panelových domů) je podnět, tužka a papír se vždy hodí, je to přívětivě jednoduché. Stačí je mít při sobě, jsou to prostředky zachycení, nástroje chvíle. Profesor Šmajs je toho názoru, že kladivo pád z okna vydrží, monitor, Apple, tiskárna ne. Zpět k načatému sdělení. Příroda kolem hlavy, ty ulice, domy a stromy a najednou touha vše vystihnout, utvořit lidské dílo, kdy všechny ty vjemy polidštíme a zachytíme – problém elektronizace – nemá tužku, ale PDA, laptop, umělé barvy a simulované doteky, svět pod fólií displeye. Potom se ptám, vy se také ptáte, zda je to tak jednoduché, zda jsou tyhle předměty opravdu jenom zrcadla přenesení našich vjemů – anebo je to více, umělé prostředí. Je to virtuálno, svět pouhé reálné reakce a rozhodnutí, nic víc. Vzduch tam nenalezneme, myšlenky již nepoletují v kontaktu volné krajiny kolem, ale je produktem mé obsese vidění skrze display. Nový řád, napřed pohledy očí a obrazovka, poté svět lidí, domů a hmyzu, ale už jen přes počítač. Počítat však zapomínáme, průzkumy to říkají. Tvar kytary je docela bizarní, ta by ostatně pád z okna asi též nevydržela.
Tužka, přidržím se raději jí. Ale psát dopisy (papírová korespondence) je prázdné odhodlání. Je vyčpělé, k ničemu nevedoucí, ne rozhodně k úspěchu papírové revolty. Odhodlání je seriálová vsuvka, psaná hrdinům na míru. Ti se nepotřebují odhodlávat, realizovat nesouhlas, ale již ho realizovali – a my jim to věříme! Takže nikoli odhodlání, ale pouze odolávání. Odolávejte. Ale nezapomeňte revidovat.
Blog jako prostředek, který vás nesmí vcucnout.
…kognitivní disonance…
uživatelé a čtenáři, těžce si lze dnes představit rozdíl mezi sezením na židli a telefonováním
Na náměstí plném žen, dvě lavečky a instalace figurativních soch.
S tím souvisí plavky a pocity tísně v momentech rezignace před vlastními plány. Na místě jsou běžné plány, nikoli plány neběžné, natožpak ojedinělé.
Plán 1. kráčet po náměstí, kde se rozevírá pouze nové a ostatní se přehlíží
Znaky – ukradené semafory a rekonstrukce telefonních budek – Ovlivnitelnost znaků – krádež, procházka a zpěv nebo protesty (za athénské sociální cítění) Pocity – plavky, které ležely na náměstí byly ukradeny.
Sdělení a pravá povaha? Prý dadaismus, dohoda v době svačiny – kartička pojišťovny jako nástroj k náhradě civilizovaných nástrojů – lžíče – pomazánka a pečivo. Plavky jako nástroj výběru.
Založit blog a těšit se, oddávat se a myslet na signály nevizuální skutečnosti. Nemoc v intencích – google, davová nemoc v intencích – blog.
Deníčky a průjmy, nezlobte se, já však chodím na záchod. Žádné křížovky a kvízi. Reportáž o dělnících, kteří byli zavanuti lavinou.
Že nepravdě moc podobné příběhy? V žádném případě, pouze fabulace proti duchu doby – kapitál kapitána se zlatou nohou.
Krok 2. opustit náměstí a načít srozumitelnost, sdělení vedoucí k oživení, sdělení jako zpráva, zpravovat zatoulané potřeby a pohledy, informace, zpravodajská informace – degenerace – paronyma – jekot a vnitřní úsměv.
Brif je odříznutý od světa, ale sem tam se potkáme. Naučil jsem se některé signály ignorovat, ale percepce má silného spojence – velké pláně mnemó.
Kresby Deraina a Magrita unáší, přináší potěšení a výhružku svědomí, že je to tak povrchní potěšení. Slova k chladu.
Vyjádření stavu – změna je takový malý standart, podstata, pravda.
Plavky jsou objektivní, ale ne pravdivé, to slovo je výmysl!
Na tom náměstí nebyly jenom ženy, ale i šátky. Letí. Celý výjev připomíná dva chodce na pobřeží. Jeden je tam osamocený, druhý vyhledává společnost. Povídají si. Rozebírají esenci a ten druhý má namysli modré dveře – Queneau je sociální fantasta. Prý se opil s Beauvoirovou.
Slova jako útok – žurnalistika – útok zodpovědných funkcí a zábavné reality – kolaps démosu – možná příležitost pro politéos … ? … Možná.
Znovu ty signály – rozsvěcují se podle obliby – nyní je klávesnice básnířkou hlubiny – něco podobného jako hledání nejmenšího bodu, který má být nekonečný.
Technika je žrout, spása neovlivnitelnosti a mechanizaci smyslů, nechtěl bych zapomínat třeba vidět jako ovládat organizaci zapomenutého blogu, co založili dva mladíci na jaře a byli spokojeni (tehdy).
Psát o slovech opravdu jenom za mlada, popřípadě v době dětské rekapitulace – jsme přeci lidé.
Je pozdě, musel jsem si prohlížet Google jen tak, je to povinnost odreagování. Musím zase jít, musím jít k dalšímu přístroji, vedle v místnosti mám učení v obrazovce!, jelikož papírů je nějak příliš, nechci si špinit ruce. Vánoce by měly projít reformou, je to žádoucí a nic to nestojí. Imbecilní se dívat na mrtvou věc, protože je to kus přírody, a kvůli tomu ji krásně pokácet. Kameny na vitríny.
Kde poletuje žluťásek barvoměnný? U nás už ne, je pozdě, příliš cigaret a papíru s učením. Je vyhuben.
Táhne se to, táhne se setrvačnost ztrácet zábrany. Někde v druhé třetině textu by mohlo být východisko.
Výstup? – Briane, poslouchej lidi v tramvaji, lze si povšimnout díky mírnému odosobění, proč se každý cizinec diví nesrozumitelnosti cizího jazyka.
Weber, Wittgenstein, Pomazalová, Kristus, pan Televize – je to záabava, měl jsme chvíli času, a tak jsem něco jen tak napsal, je to bezva jen tak psát, sice jsem smazal word, ale stále mám wordpad a poznámkový blok.
Věnováno Brianovi a tomu, kdo mě pronásledoval za vesnicí Rogami.
