Jaro, šeříky a provoněné louky. Všichni se z bytů vytrácejí do ulic a chtějí se podílet na přírodním probuzení všeho nablízku. Chce to více přírody, která ve městě nachází pouhé místo nucených rozšklebených ostrůvků zeleně. Více přírody, více porozumění živoucímu dění kolem. Asi se rozhodnu, až jednou nastane ta chvíle přelomu (pokud nastane), utéct někam do neznáma stromů a listí. Hahaha, zřejmě někde ztrouchnivým se zanešenými plícemi a šedým vousem, někde v činžovním domě vedle okresní továrny. S okny od prachu a rozvrzanými dvěřmi. A co ostatní? Ti kolem. Možná sní o ponoření se do jarní svěží řeky, někde v ústraní. Se sebou a s milovanou. Možná chtějí spát pod zemí a hledat škvíry k dennímu slunci. Mezi tím – opadá několik jabloní, toho vzadu píchne včela a nebe se rozbouří a následně rozvane do hladivé modře. . . .Nějaká oběť dokáže naši přítomnost a pomíjivost. Lekneme se, opět všichni, a vrátíme se do zažitých kolejí městského života bez povšimnutí a bez přírody.

Šeříky k nám budou promlouvat svojí vůní jako matka k slepému dítěti. Možná se zprvu zalekneme, poté se naučíme rozeznávat zvuky krásy, možná i spokojení. Hlasy smíření a vzájemné úcty vzdálených…