A je to tady! Benevolentní politika Američanů ohledně držení zbraní si (opět) vyžádala na (další) Americké škole desítky mrtvých. A opět jsem slyšel spekulace, nemá-li to za následek násilí v počítačových hrách a televizi. Mají však takové spekulace smysl?
Často slýcháme o tom, jak se děti či mladiství přiznali k trestnému činu s tím jak strááášně moc je ovlivnilo násilí v televizi a hrách. Máme jim však věřit?
Pamatuji si, jak jsme se spolužáky kdysi na základní škole provedli anketu. Otázka zněla takto:
„Kdybyste z jakéhokoli důvodu někoho úmyslně zabili či zranili, jak a proč byste se hájili?“
Odpověď byla u všech třiceti lidí-dětí stejná:
„Řekl(a) bych, že mě ovlivnilo násilí v televizi a počítačových hrách. Proč? Protože mi to všichni sežerou!“
Absurdní na celé situaci bylo, že většina dotázaných v oné době nevlastnila počítač a na televizi ladila tak akorát ČT1/2, případně ještě Novu. Nějakou počítačovou plečku či konzoli tehdy mělo z celé školy doma tak deset dětí. Přesto všechno jsme již tehdy věděli, že násilí v médiích je univerzální pachatel, který je schopen nám snížit tresty.
Je každý, kdo hraje hry a sleduje televizi, vrah?
Problém spekulací o násilí v médiích spočívá v tom, že vycházejí z výsledků dřívějších výzkumů a policejních vyšetřování, která se ovšem týkala jen pachatelů, nikoliv veřejnosti jako celku.
Pravdou je, že člověk, který je po zdravotně-duševní stránce normální (tedy netrpí schizofrenií, nemá nadbytečné pohlavní chromozomy, poruchy žláz s vnitřní sekrecí aj.) a pochází z normálního rodinného zázemí, nemůže někoho zamordovat jen proto, že již někoho zabil v počítačové hře. Naopak mohou těmto lidem pomoci odbourat stres, který si tak nebudou vybíjet na svém okolí. Avšak ten, kdo již vyšinutý či sociálně narušený je, může kohokoli zabít z libovolného důvodu a tento důvod předložit u soudu. Tragédií však je, když se o tomto důvodu doslechne novinář(ka), který pod vlivem mýtu „děti nemohou být psychicky narušené“ vyplodí reportáž či článek „o negativním vlivu násilí v médiích na VŠECHNY děti“. Proč je to tragédie? Protože pokud tomuto novináři někdo rychle neucpe tlamu ústa a neupozorní na nepřesnosti v jeho příspěvcích, stane se z „negativního vlivu násilí v médiích na VŠECHNY děti“ dogma, které si nikdo nedovolí zpochybnit či vyvrátit. Jak vidno, novinářům nikdo tlamu ústa neucpal a tak tohle dogma vešlo v historii.
Proč se tedy k násilí v médiích hlásí tolik nezletilých vrahů?
Každý člověk se někde uvnitř bojí trestu za něco, co spáchal a co je zároveň špatné. Zjednodušeně můžeme rozdělit společnost na čtyři typy lidí podle pravdivosti jejich přiznání:
- ti, co se vždy pravdivě přiznají
- ti, co se přiznají pravdivě jen tehdy, je-li trest mírný a nepravda (která by byla odhalena) by jej mohla zhoršit
- ti, co se přiznají pravdivě jen tehdy, když je jejich čin prokazatelně odhalen a jakákoliv nepravda je jednoduše odhalitelná
- ti, co se vždy budou snažit „mlžit“ za všech okolností tak, aby dostali co nejmenší trest
První skupina reprezentuje drtivou menšinu (ať už jste v mládí četli cokoliv), pro kterou je nepravda či lež odporná a hnusí se jí. Pravda pro ně představuje osobní výhru a povýšenost nad ostatními skupinami.
Další dvě skupiny zahrnují skupiny lidí (obvykle kriminálníků), které jsou schopny logického myšlení a posouzení celé situace dle ekonomického principu (tedy je-li odměna za pravdu dostatečně zajímavá či trest za nepravdu dostatečně odpuzující). K těmto skupinám můžeme směle přiřadit i pachatele, kteří se takzvaně zlomí pod tíhou svědomí.
Poslední skupina reprezentuje lidi, pro které je samotná skutečnost vlastního přečinu a hrozba jakéhokoliv potrestání tak traumatizující, že nejsou schopni logického myšlení a jdou cestou nejmenšího odporu k tomu nejmírnějšímu trestu. Tuto skupinu reprezentují především děti, mladiství a pochopitelně duševně slabší osoby. Jejich výpovědi jsou plné rozporů, nesmyslů a nelogičností, které jasně prozrazují jejich vymyšlenost a vykonstruovanost. Tato skupina se chytá jakéhokoliv podaného stébla a zachytává se kdekoliv je to možné.
Bohužel, novináři jim nepodali jen jedno stéblo, ale celou kupu sena; dogma, kterého se může chopit jakýkoliv rozmazlený fracek a tupá veřejnost mu uvěří. Z důvodu, který kdysi udávali jen narušení jedinci, novináři udělali univerzálního pachatele. Děti si jednoduše zvykly na to, že když něco provedou, tak za to nemohou ony, ale jejich okolí, televize a hry. Není divu, vždyť to stále vidí v televizi!
Dali jsme jim sebevědomí, které jim vždy chybělo. Jistotu, že ať udělají cokoliv, budou vždy osvobozeny a litovány, protože:
Ony za to totiž samy nemohou, že někoho zabily. Nemohou za to ani rodiče, že jim za celou dobu jejich života dostatečně nevysvětlili, že to, co vidí v televizi a hrách, není skutečnost. Nemohou za to ani spolužáci, kteří je nechutně ponižovali, a ani učitelé, kteří tomu nečinně přihlíželi. Nemohou za to ani zákony, které dovolují jim prodat zbraně na počkání.
Může za to někdo, koho nemůžeme ani chytit, ani potrestat; koza, která zůstane celá, i když se vlk nažere. Dříve to byl Satan, dnes je to násilí, zítra to bude komunismus, pozítří Islám a popozítří-
Kdo ví?
5 comments
Comments feed for this article
23 duben, 2007 na 16:01
po(d)stava
Nemohu si pomoci, ale pouze v minimu případů jakéhokoliv projevu nepřístojností či eskalace mladistvé zločinnosti jsem se setkal s takovou výpovědí či doznání dotyčného pachatele, který by se odkazoval k motivaci svého činu v médiích či ve virtuální realitě dnes již běžně dostupné v podání třeba takových počítačových her. Právě že naopak, mnozí si ani neuvědomují rozsah a šířku svého ohavného činu. Myslím, že právě děti a mladiství, kteří páchají nějaký zločin (shlížím však k těm horším případům) si nejsou zdaleka vědomi toho co dělají, nevypočítavají ani nesmýšlí o zločinu jako o věci hodné odporu a morální zavržení. Nemají natolik rozvinuté sociální povědomí a odpovědnost za lidský život. Jedná se o jedince, kteří se po duševní stránce vyvíjejí, a právě v tomhle ohledu vzniká problém.
Jak můžou tihle mladí občané vidět svět a společenské poměry soudně a relevantně, když jejich povaha, hodnotová měřítka a vztah k lidem jsou silně narušena všudypřítomností násilí, krutostí a amorálností, které jsou jim přímo podbízeny ve všech směrech okolního prostředí. Počínaje televizním programem, kde nějaká useklá hlava už není dilematem mediálních cenzorů a dívají se na ně (z mé zkušenosti) i šestiletí kluci. Jak tomu mají rozumět? Nikdo jim nevysvětlil, že se jedná o fikci (hloupou přinejměnším), o něco nereálného a v běžném životě zavrženihodného. Naopak to příjmají za své a zcela přirozené, když to bez známky nesouhlasu či podráždění sledují i jejich hlavní vzory (tj.rodiče). Co se týče počítačových her, setkal jsem se už mnohokrát s teorií, že ty násilné a drsné hry jsou od toho, aby stimulovaly chování (ve skutečném životě běžně nepřípustné) aspoň v té imaginární podobě. Zde lze souhlasit pouze u případů 25 a výše letých, svéprávných a výdělečně činných jedinců, kteří svůj vztek nad nesnesitelným šéfem či mrzkostí platu vybíjejí záměrně v daném prostředí akčních her. Ale co potom znovu ti mladí, kteří nejsou schopni rozlišit tyto rozdíly a nežijí v zrovna utěšeném a láskyplném prostředí? Nemluvím o dospívající skupince lidí, ale o těch nejmenších, o těch, kteří se dají ovlivnit nejsnáze a v pozdějším věku mají už mírně zkřivený pohled na svět. Když dnes nalezneme v počítačových hernám převážně chlapce od 10 do 14 let, kteří z 80% hrají pouze akční hry, jež mají za hlavní cíl někoho zabít (nejlépe zmasakrovat), tak se není čemu divit, natož pak široké a varující škále rostoucího dětského násilí. A abych završil běžné podněty dítěti dostupné, ba oblíbené, jedná se o hračky, kde také není málo těch postaviček s pistolí a se zločineckým úsměvem na rtech plastové hlavy.
Závěrem bych chtěl říci, že vjemy a podněty dnes nás obklopující a obklopující i ty s menší cogitární vyspělostí, se stávají nedílnou součástí masové kultury a s nimi jsou svázány logicky i takové patologické jevy, jako růst zločinnosti mladistvých a neplnoletých. Takové osoby dle mého málokdy mlží či se snaží vykličkovat minimální sankci (s tím můžeme počítat leda tak u protřelého kriminálníka), ale udiveně a vystražené sledují, jak se celý svět, všechny přirozenosti se najednou vymkly jejich kontrole. Že reakce okolí nabývají větších rozsahů, než-li u hrdiny z oblíbeného seriálu. Může se to nazývat různě a v dobové obměně, ale předně jsme to my a náš schvalovaný společenský konsensus, který je hlavní příčinou a viníkem zároveň.
23 duben, 2007 na 21:49
brif
Ano, Pepíčku, ty jsi nikoho nezabil, zabíjel společenský konsensus… :-) Problém našeho společenského konsensu spočívá v tom, že z dětí neděláme zločince, ale oběti. To, co jsem napsal o oné anketě je čistá pravda. Dítě sice možná neví, jakou cenu má lidský život, ale moc dobře ví, jak nepříjemný je jakýkoli trest a udělá cokoli, jen aby se mu vyhlo. Pověstnou třešinkou na dortu jsou někteří vyšetřovatelé, kteří jsou schopni se zeptat větou: “Neovlivnilo tě náhodou násilí v televizi?”
Nepíši, že násilí v médiích je dobré, ale že bychom neměli dávat dětem zbytečné návody na výmluvy z těžkých situací. Je to jako za komunismu, kdy se mladí lidé vymlouvali tím, že ve svém konání byli ovlivněni americkými imperialistickými filmy. Stalo se z toho klišé, které však každý akceptoval.
Kdyby každý, kdo hraje hry, v nichž jde jen o “masakrování”, byl vrahem, tak by již dnes bylo v civilizovaných zemích několik desítek milionů nezletilých vrahů. Vzhledem k tomu, že tomu tak není, usuzuji, že to celé nebude tak horké.
P.S.: Ty hry a filmy nemohou za to, že rodiče nekontrolují své děti. O těchto případech nepíši. Píši o tom, že je nesmysl právě kvůli případům zanedbané péče něco nařizovat všem.
Mimo to jsem přesvědčen, že ve chvíli, kdy jsi poprvé sledoval Vetřelce ti ještě určitě nebylo přes 25 a ani jsi nebyl výdělečně činný – přesto jsi někoho nezabil.
23 duben, 2007 na 23:02
po(d)stava
Ale ano, ta první věta není daleko od pravdy. Ať už by se jednalo o přenesený význam, kdy si troufám říct, že naše společnost až programově a s nezájmem hubí (”zabíjí”) lidštější povahu mezilidských vztahů, nezištnost solidarity a předně lidský humanismus. Nastiňuje svět v čím dál větší míře jako místo vítající předně abmice a aspirace anynomních činitelů. V té konkrétnější sféře bych byl ještě přísnější a varovným prstem bych ukázal směrem k nedbalé a podceněné výchově rodičů, nenaslouchajícímu a citově represivnímu prostředí školy či podobných institucí údobí dozrávání jedince. Pokud dítě zabilo či se jinak vážně provinilo, je samozřejmé, že se jedná o vinu dítěte. Také nikdo nepochybuje o viníkovi, avšak jak krátkozraké by bylo odsoudit pouze jeho bez předešlé reflexe, bez předešlého ohlednutí na ty dílčí viny, které byly spáchány na něm samotným. Takoví viníci jsou ti, jež dítě ovlivňují, kteří jej mohou (a musí co nejlépe) směřovat správnou cestou ve svém charakterovém formování. Ty viny mohou pocházek od každého z nás a mají různorodou tvář, od lhostejnosti až po necitelný odpor ke světu, který dáváme tzv.:vyžrat všem v okolí.
Je důležité rozeznat rozdíl mezi věděním a chápáním. Nepopiratelná většina mladistvých delikventů věděla, ale nechápala či nedomýšlela. Z velké části díky nezkušenému a zdeformovanému pohledu, který získala svojí dosavadní nevyvedenou socializací. Musím však uznat, že způsoby vyšetřování a všeobecný přístup k těmto podobám zločinnosti jsou někdy dosti absurdní.
Nejde o tom, že každý hráč akčních a násilných počítačových her musí být z pravidla potencionálním vrahem či budoucím “darebou”, ale podstata spočívá v tom, že se v takovéto situaci zvyšuje procento těch, kteří v krajních situacích neznají jiného řešení či se schylují k takovému řešení, které “znají” a považují jako řešení nejschůdnější a nejefektivnější – k”agresivnímu” řešení. Jakmile dítě tzv. sroste s prostředí a dokáže se nějak ztotožnovat s jeho logikou, cíly a postupy (k tomu nesporně dochází i u hráčů, kteří nemusí být závislý na svém virtuálním světě), tak nastává moment jakéhosi odštěpení od přirozených a lidských měřítek. Horké to není, protože o tom nikdo nemluví. Ti povolaní to záměrně přehlížejí, i když ví, jaké následky to vyvolává. Stále se svaluje odpovědnost na někoho jiného. Proč by také výrobci her, prodejci či spokojeně oblouznění uživatelé měli odsuzovat něco, co mají rádi či jim to vydělává? Přeci jenom jsem se již seznámil s několika zajímavými studiemi od lidí do věci fundovaných, jež popisovali vzorové příklad u dětských hráčů v USA, a musím říct, že při pozorování konkrétních případů jsem se až zhrozil, kam až byl schopen takto zmanipulovaný človíček dojít. Ve většině případů selhala právě rodina a okolí, kteří nedostatečně či slepecky bezradně pozorovaly hrozivou proměnu jejich dítěte.
Sice jsem se dostal mírně mimo osu, kterou pokrývá tvé téma, je zde avšak ve výsledku vidět jasná indicie celé problematiky kolektivních opatření. Tu vidím v celospolečenské povaze, kdy sice ty nezabiješ ani se nedopustíš zločinu, ale lhostejně uhýbáš pohledem od toho, co se děje za hranicí tvého domu.
Zážitek mého prvního shlédnutí Vetřelce není sice tak traumatizující (narozdíl od jiných), ale dost dobře si pamatuji co všechno předcházelo za poučky a zákazy (odůvodněné a pochopitlené), než-li jsem se k tomu žádanému materiálu dostal :-)
24 duben, 2007 na 17:29
brif
Jde tu především o to, že spousta lidí žádá radikální kroky, zákazy a omezení. Problém je, že násilí nemůže za selhání socializace jedince. Je to podobné jako s drogami. Žádná droga nemůže za to, že je zneužívána lidmi, které společnost a případně rodina dohnala “až na okraj”. Bojím se toho, že se rozhodneme řešit příznaky a nikoli příčinu. Jako příklad opět uvedu drogy, kde místo psychické a duševní pomoci (byť jen potenciálním) narkomanům byla situace populisticky “vyřešena” omezením užití těchto látek v lékařství.
Mohu uvést situaci s opiátovými léky a anestetiky: jejich výroba je extrémě jednoduchá a levná, jejich účinnost je vysoká a nežádoucí účinky minimální. Přesto je však nikdo nechce předepisovat, protože by se “upapíroval”. Místo toho, aby se poměry změnily tak, že nikdo drogy vyhledávat nebude, se poměry změnily tak, že drogy si narkomané musí vyhledávat složitěji. Tomu říkám řešení…
24 duben, 2007 na 21:28
po(d)stava
Zřejmě bych nesrovnával nasílí (lidské negativní jednání) s drogou (předmětem jako takovým), jelikož násilí je přirozené (lidské) vyústění jistých kritických momentů a situací člověka, zato však droga se nenabízí vrozeně a přeci jenom se dá dosti ovlivnit její blízkost danému jedinci (i když si uvědomuji všudypřítomnost a vábnost drog, jež se dotknout nuceně dnes již téměř každého). Ale jako příklad selhání, passivity a neschopnosti politiků řídit a předcházet problémům – nejen – tohoto tématu. Při prozíravější vhledu do provázanosti příčin těchto problémů však můžeme drogy a násilí vidět jako společné a chronické nešvary dnešní doby.