Projíždíte městem, projíždíte ulicemi. Projíždíte kolem míst povědomých, kolem míst méně povědomých, kolem míst nikdy nespatřených. Projíždíte, objíždíte či míjíte – stejně jako já – místa, jež čekají na vaše poznaní. Tedy spíše ledabyle existují bez náznaku obletovanosti či opomnění uspěchaných tvorů (nás), bez znatelného zájmu či reakce lidského “požehnaného” doteku. Je pravda, že jediný zjevný výraz našeho soužití se projevuje vrstvou výfukových zplodin, jež dodávají kvetoucímu okolí patinu naší přízně. Ale jelikož nechceme propadat skepsi, nechceme se trápit – já tedy určitě ne -, využijeme nabídnuté teze (tuším Epikurose) a prohlásíme, že “člověk je středem všech věcí”. Ihned je nepříjemná vidina, leptavá náplast naší viny, tatam. Vraťme se k jádru věci: toulky denních cest nás táhnout skrz netušená místa a my netečně přihlížíme pouze odlesku oslepujícího slunce v okénku tramvaje, necháváme se unaveni hypnotizovat frenetickým vrzáním prapodivných věcí pod námi a noříme svoje vědomí do lákavých představ blaženého domova – v mém případě dvou místností (kuchyně a pokoje s postelí, kobercem a stolem). Co tam? Spokojené strádání? Zatracující nicnedělání s pocitem poctivě prodělané cesty s otravnými, zcela jistě zanedbatelnými spolucestujícími. Není škoda, není chybou nepozastavovat se? Po-za-stavovat se. Nad vším, nad dvacátým metrem cesty, nad malými ostůvky rozvetlých keřů v parku naproti, nad pomíjivou podobou mraku při výstupu? Zřejmě jsem natolik znaveneni, že marníme k potěšené úlevě. Hurray

Nastává nový čas, odlišný, svébytnější. Nerozeznatelný od jiného…